Život k okamžitému prožití

Život k okamžitému prožití

Proč si dělat starost s věčností, je-li "nesmrtelnost" obecně přístupná v podobě "nesmrtelných zážitků", které lze získat za vstupné, jaké si většina z nás může bez větších problémů dovolit?

Zygmunt Bauman
Zatímco dosavadní kultury se s větším či menším úspěchem snažily překonat strach lidí ze smrti, současná kultura se soustřeďuje na to, aby si lidé žádnou starost o nesmrtelnost nepřipouštěli. Život je podle ní řada událostí a aby nějaká událost byla opravdu "veliká" a poskytla "nesmrtelný" zážitek, musí trvat krátce. Prostě nesmrtelnost musí být jako jiné výrobky na trhu určené k jednorázovému užití a spotřebě a musí být vhodná k prožívání hned a tady.
David Shi z Furmanovy univerzity v Jižní Karolíně říká, že "Američané ztratili schopnost zpomalit životní tempo. Čekání jsou pro ně nesnesitelná muka". Podle Shia jsou Američané zatíženi - a čím mladší, tím víc - syndromem zrychlení. Osobně bych řekl, že je trápí syndrom netrpělivosti.
Dáme-li na Maxe Webera, náš svět podle něho začal prudce bohatnout a nastoupil cestu závratného rozvoje zvaného moderní civilizace od chvíle, kdy si lidé v sobě vypěstovali ctnost odložit uspokojení na pozdější dobu. Má-li Weber pravdu a lidé na prahu moderní doby tuto ctnost opravdu získali, pak je třeba konstatovat, že Američané ji od té doby ztratili. Každopádně v nich z ní příliš nezůstalo. Nic co trvá déle, co vyžaduje úsilí a čekání dnes podle nich za to nestojí. A čím víc se Američané čekání vyhýbají, tím méně se ukazují být ho schopni, když čekat chtějí. Utěšují se pak tím, že trpělivost je jen pro hlupáky nebo i sebevrahy. Jako kdyby si vzpomněli na radu amerického filozofa Ralpha Waldo Emersona: "Klouzáš-li po tenkém ledě, jedinou tvou spásou je rychlost."
Jak vyplývá z postřehů Karoliny Mayerové (Washington Post 2. 1. 2001) mladší generace Američanů z tohoto ponaučení vyvodila závěry, které Emersona snad ani nenapadly. Americké děti přestaly mít chuť na jablka, neboť okusovat je přílišná práce. Ani loupat pomeranč se jim nechce a dávají přednost vymačkané šťávě v krabici, rychleji a bez námahy je v hrdle. Spěch zachvátil nejen děti, ale i rodiče. Oblíbeným nápojem Američanů je ledový čaj. Aby se z něho mohl člověk těšit, je třeba nejprve svařit vodu, nalít ji na čaj a pak čekat, až vychladne. Tolik práce kvůli nějakému čaji! Firma Lipton za potlesku rodičů uvedla na trh sáčky s čajem, které lze hodit rovnou do šálku se studenou vodou a vyhnout se tak otravné a pro trpělivost náročné zkoušce přípravy čaje. Riskantním nápadem byl i tuňák v prášku. Teď už není nutné zápolit s otvíráním konzervy, stačí jen rozmíchat prášek ve vodě v talíři. Cesta k jídlu se tak zkrátila a člověka neunavuje.
Vypadá to tak, že lidé pospíchají, že mají málo času. Den však má jako před stovkami let stále 24 hodin a ani o vteřinu méně, takže pocit nedostatku času pramení určitě z toho, že se lidé obávají víc než kdykoliv dříve, že se zpozdí, že nebudou na místě včas. Na jakém místě? Zřejmě jde o nové šance, které se objevují znenadání, aby se v zápětí vymkly z rukou. Mohou zmizet, jestliže se pozornost člověka zaměří na dřívější dosud nedokončené závazky a povinnosti. Nebo mohou přijít o fascinující zážitky, jaké dosud nepoznali a které jim tak mohou uniknout.
V dnešní civilizaci, jak poznamenává Ryszard Kapuściński, "už není jeden maják, ale je jich sto a všechny šálí a dezorientují. Jsme jako posádka lodi, které bouře zničila navigační přístroje a tak teď bloudí po moři, aniž by věděla, kam vlastně pluje". Dodal bych k tomu, že je možné, že hlavní důvod, proč majáky nepomáhají trosečníkům, není v tom, že je jich hodně. Chybí-li dnes jeden maják, na který se lze stoprocentně spolehnout, je zapotřebí sto i víc majáků, aby člověk neztratil naději, že jeden z nich nezklame a že nakonec najde cestu do klidného přístavu. Nebo ještě jinak: je zapotřebí mnoho majáků, aby se plulo dál, a to dokonce i tehdy, kdyby už naděje zemřela nebo se vůbec přestalo doufat v bezpečné přistání.
V tomto světě takové pojmy jako "dlouhodobě", nemluvě již o takových rčeních jako "až smrt nás rozdělí" nebo "na věky" ztrácejí věrohodnost založenou na životní zkušenosti. Na co se totiž člověk může odvolat, aby dal takovým slovům a větám věrohodnost? Nic, na co se člověk podívá, se totiž nemůže pochlubit delší předvídatelností, než je život předvídajícího. Odvěký řád se prostě obrátil vzhůru nohama. Od chvíle, kdy začali mluvit, trápila lidi nesnesitelná představa žalostné krátkosti lidského života a nevyhnutelnosti smrti. Všechno kolem - trať životní pouti, pravidla, jaká mají poutníci dodržovat, cíle, k nimž je dodržování těchto pravidel přivede - se zdálo být nesrovnatelně víc dlouhotrvalé. Ve srovnání s osobním životem věčné. Dnes pro změnu, může-li si být člověk něčím jist, pak jen tím, že zvyky, životní styl, vlastnosti, které se vyplatí mít, i ty, jichž je radno se vystříhat, recepty na závratnou kariéru i nezdary v povolání se mnohokrát změní, než člověk dorazí na konec své životní pouti a že tato pomíjivost je jediná jistota, na kterou se může stoprocentně spolehnout. Může jí věřit víc než těm opovážlivcům (podvodníkům?), kteří ujišťují, že dokáží předvídat budoucnost a své bližní (pokud ti budou ochotni je vyslechnout) před neuváženými kroky ochránit.
Situace nemá obdoby. Co je svět světem, lidé dělali, co mohli, aby z křehké materie prchavých činů motýlího života vytavili ušlechtilý kov věčnosti. Tomuto odvěkému úsilí říkají jedni "kultura", druzí "transcendence", což je víceméně jedno, protože kultura má v sobě bacil transcendence. Všechny kultury, co známe, byly alchymistické dílny, v nichž byly i rzí už zasažené předměty přetavovány v drahocenná díla odolávající zubu času. Taková kultura, jako je ta naše tržně spotřební, která oslavuje nestálost a pomíjivost a znevažuje všechno, co se nehodí k okamžité spotřebě, tu dosud nebyla. Proč si dělat starost s věčností, je-li "nesmrtelnost" obecně přístupná v podobě "nesmrtelných zážitků", které lze získat za vstupné, jaké si většina z nás může bez větších problémů dovolit? Lze-li mít "nesmrtelný" zážitek za cenu lístku na vystoupení současné hvězdy estrády nebo na premiéru dalšího pokračování Hvězdných válek? V centru veřejné pozornosti jsou postavy, o nichž je předem známo, že zase tak dlouho předmětem zájmu nebudou (což je ostatně jedna z jejich hlavních ctností, neboť jsou tak dokonalými vzorky "nesmrtelnosti" k okamžitému prožívání).
V Anglii byly nedávno zveřejněny výsledky průzkumu představ mladých lidí před nástupem do prvního zaměstnání. Za příznačnou pro náladu většiny dotazovaných byla uznána odpověď osmnáctileté absolventky střední školy: "Nechci, až se budu dívat zpět na svůj život, zjistit, že jsem si zvolila zaměstnání, neboť bylo bezpečné a setrvala jsem v něm po celý život." (Záporným vzorem pro tuto dívku byl její otec, který si v mládí zvolil povolání učitele a byl jím celý život.) Mladí Angličané a Angličanky nepočítají s povoláním, které by měli na celý život, a ani po takové práci netouží. Očekávají, že budou muset za život mnohokrát změnit povolání, zaměstnavatele i kvalifikaci a po této různorodosti touží. Dočasnost jim strach nenahání, naopak je přitahuje a láká. Dočasnost toho, co je, ohlašuje hojnost toho, k čemu může - a má - dojít. Mladí Angličané a Angličanky stálé zaměstnání nechtějí a bojí se ho. Cena životního bezpečí je pro ně příliš vysoká a mladí lidé ji nechtějí platit a patrně by toho ani nebyli schopni, kdyby k tomu došlo. Ježto byli vychováni ve spotřební společnosti, neumějí už žít bez stále nových podnětů.
Vysvětlování této náhlé lhostejnosti k trvalým hodnotám a nechuti k obětem ve jménu lepšího zítřku národními či jinými zvláštnostmi nepřesvědčuje, neboť se ukazuje, že zmíněné procesy mají globální ráz. Dva francouzští sociologové - Eve Chiapello a Luc Boltanski v knize "Le nouvel esprit du capitalisme", která vyšla v roce 1999 - po průzkumu nejrůznějších pracovišť a jejich zaměstnanců došli k závěru, že zaměstnání rozbité na četné epizody je dnes norma. Předem vytyčená odborná kariéra jednou na vždy na jednom pracovišti se stejnou kvalifikací je dnes výjimka, je údělem hrstky šťastných.
Taková životní situace podporuje nové životní ctnosti i životní strategii. Trvalé návyky, věrnost zásadám, úcta k tradici a ke zkušenostem, silné odborné návyky - všechny tyto dřívější přednosti a recepty na životní úspěch jsou v nové situaci zjevně nežádoucí. Získanou kvalifikaci je třeba brát jako většinu jiných spotřebních statků: konzumovat na místě, po využití odstranit a v žádném případě nepřekročit "sell-by date", kdy jejich konzumace může uživateli způsobit újmu.
Z výzkumů zmíněných dvou francouzských autorů vyplývá, že v zaměstnání a v odborné kariéře je dnes nejdůležitější rychlost, s jakou se dotyčný dokáže přeorientovat na nový styl činnosti a jak je ochoten zříci se dřívějších návyků a zálib bez nostalgického ohlížení se zpět. Krátce řečeno, to, co se počítá, je pružnost a polyvalence, akceptování mnohdy těžko slučitelných hodnot a nepreferování žádné z nich. Pevná páteř a osobní přesvědčení vyšly z módy. Schopnost svobodně se pohybovat v každém prostředí, snadné navazování a přerušování kontaktů, schopnost připojit se ke komunikační síti a šíře této sítě jsou mnohokrát důležitější než získané znalosti a dovednosti.
Gazeta Wyborcza, redakčně zkráceno
Překlad Dušan Provazník