Školné, přijímací zkoušky a práva
Petr Matějů
Mladí sociální demokraté vyšli do ulic a straší občany. Tvrdí, že zavedení školného by zhoršilo přístup ke vzdělání zejména uchazečům z rodin s nízkými příjmy. Asi je jako jeden z autorů zákona a předkladatel překvapím tím, že s nimi budu souhlasit.
Školné by opravdu mohlo být bariérou pro vstup na vysokou školu pro mnoho lidí. Kdyby zákon, který podávám, zaváděl školné a nic víc, vyhledám nejbližší místo s petičními archy Mladých sociálních demokratů, abych se na jeden z nich sám podepsal.
Nemohu tak ale učinit proto, že na rozdíl od těch, kteří archy podepisují, vím, co v zákonu je. Zákon nezavádí jen školné, ale i půjčky či možnost placení školného odložit na dobu, kdy bude absolvent školy mít alespoň průměrný příjem. Stanovuje vyplácení poměrně vysokých studentských přídavků pro studenty pocházející z rodin s nízkými příjmy (až 1800 Kč měsíčně navíc), ukládá školám část vybraného školného vkládat do stipendijních fondů, ze kterých budou podporovat nadané studenty pocházející z chudších poměrů a konečně daňové úlevy pro studenty, kteří si během studia chtějí vydělávat.
Na rozdíl od Mladých sociálních demokratů to vím. Také vím, že u nás se na vysokou školu dostane jen okolo 10 procent dětí z dělnických rodin a okolo 40 procent dětí z rodin odborníků, přičemž ve Velké Británii je to 18 procent proti 60 procentům a v USA 32 proti 65 procentům. A vím i to, že sociálně demokratická vláda neudělala pro to, aby se podíl mladých lidí z dělnických rodin mezi studenty vysokých škol dostal alespoň na evropskou úroveň, vůbec nic.
Problém Mladých sociálních demokratů je v tom, že jejich sebevědomí je větší, než jejich povědomí o tom, co pro řešení tohoto vážného problému dělá moderní evropská levice. Nevědí, nebo nechtějí vědět, že v každé z osmi evropských zemí, kde bylo školné na vysokých školách zavedeno, byly současně zavedeny velmi silné programy státní sociální podpory pro studenty z těch sociálních vrstev, pro které by byly školy těžko dostupné i bez školného.
Nevědí, nebo spíše nechtějí vědět, že jejich vzor, Tonny Blair, po tom, co prohlásil, že tři hlavní priority jeho politiky jsou "vzdělání, vzdělání, vzdělání", zavedl v roce 1998 na univerzitách školné, zrušil všeobecné studijní granty, a místo toho začal poskytovat bezúročné půjčky a zavedl sociální pomoc studentům ze sociálně slabých vrstev. Nevědí, anebo spíše nechtějí vědět, že Blairova vláda připravuje zvýšení školného, přechod na běžně úročené půjčky a z uspořených prostředků hodlá rozšířit sociální pomoc studentům z chudších rodin.
Tímto směrem tedy jde "myslící" moderní evropská levice. Ta si uvědomuje, že vybírání školného je jednou z cest, jak získat prostředky od těch, kteří si mohou dovolit si na vzdělání připlatit, či nemají problém si na ně vypůjčit, a část těchto prostředků použít na podporu studia těch, kteří jsou zatím mezi studenty vysokých škol v menšině.
Ukazuje se, že je to solidárnější řešení, než z daní chudších, jejichž děti jsou zatím mezi studenty v menšině, platit vzdělání dětem bohatších, kteří jsou mezi vysokoškoláky v jasné převaze.
Jiří Dienstbier mladší, předseda Mladých sociálních demokratů, však přišel s ještě těžším kalibrem. Přijetí zákona o změně ve financování studia na vysoké škole by podle jeho výroků znamenalo porušení Listiny základních práv a svobod, protože v jejím článku 32, odstavec 2 stojí: Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.
Mladému a sebevědomému Jiřímu Dienstbierovi mladšímu přitom uniklo, že v předchozím odstavci téhož článku se říká: Každý má právo na vzdělání. Tedy nepochybně tedy i ten, kdo vyhověl nárokům přijímacího řízení, ale nebyl přijat z tzv. kapacitních důvodů. Takových jsou ročně desítky tisíc.
A to nechávám stranou fakt, že v bezprostředně následujícím odstavci téhož článku Listiny základních práv a svobod se píše: Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. Jiřímu Dienstbierovi mladšímu asi uniklo, že naprostá většina našich vysokých škol není od roku 1998 v kategorii "státních škol", ale "veřejných vysokých škol". Nic tedy nebrání tomu, aby mohly vybírat školné podobně jako vyšší odborné školy. Možná by to místo strašení lidí chtělo trochu více číst a pozorovat dění doma i za humny.
Souhlasím však s tím, že ústava porušována je. Jak ukázal dosud neuzavřený skandál s přijímacími testy na Právnické fakultě UK a potvrdila i analýza výsledků Sondy maturant, přijímací zkoušky na vysoké školy nezajišťují, aby uchazeči o studium byli přijímáni podle "schopností", jak říká ústava, ale umožňují, aby se prosazovala kritéria, která lze jen s velkou fantazií považovat za zásluhová.
Autor je sociolog, předseda
parlamentního podvýboru
pro vědu a vysoké školy (US-DEU)
