Způsob, jak otevřít konkurenci trh s elektřinou a jak privatizovat výrobu a distribuci elektrického proudu, dělá ve Francii starost mnoha lidem. Francii hrozí sankce Evropské komise, pokud letos neprovede zásadní kroky směrem k liberalizaci. Partneři si stěžují, že Francouzi využívají liberalizace u sousedů, především v Itálii a Španělsku, ale doma se jí brání.
Otevřít trh konkurenci a privatizovat energetiku, to jsou ve Francii spojené kroky. Zavedení konkurenčního prostředí i ve výrobě a distribuci elektřiny si vyžádá zásadní reorganizaci Electricité de France (EdF), která musí obsáhnout i privatizaci dosud státního gigantu. Podle ministra financí a ekonomiky Fabiuse je připraveno několik variant restrukturalizace, která by předcházela privatizaci. Podle poslední se má podnik rozdělit do sedmi divizí se samostatným účetnictvím. Ty by se postupně privatizovaly a na trh by přišly jejich akcie.
Věc má ale dva háčky. Jeden je dán povahou EdF. Je to nejen výrobce a distributor elektřiny, ale i podnik veřejných služeb. Privatizace tím nabývá podobu obecného problému. Druhý háček, o který zadrhávají úvahy nad privatizací, představuje povaha EdF. Jedná se o stát ve státě. Zaměstnává stovky tisíc lidí a jeho přeměnu si nelze představit jinak než jako sociálně a politicky velmi obtížnou reformu.
Privatizace podniků veřejných služeb nemusí vyústit v "success story". Telefonní služby se ve Francii privatizovaly docela hladce. Co ale s elektřinou a železnicí? Když se zhroutí klasická telefonní síť, je tu alternativa mobilních operátorů. A bez telefonu se lze načas obejít.
Když ale nastanou výpadky proudu nebo začne haprovat spojení po železnicích, je to vážnější. Francouzi mají před očima špatný příklad z Kalifornie, kde došlo i na svíčky, nebo Británie, kde privatizace drah dopadla tak bídně, že se tam dokonce uvažuje o obnově státního vlastnictví.
Zastánci liberalizace veřejných služeb argumentují po odříkání povinné mantry, že stát je špatný hospodář, obvykle tím, že konkurence sníží cenu služby, tedy dodávek elektřiny. Prospěch z toho pak mají všichni spotřebitelé. Když vysloví tuto věčnou pravdu jako své A, nedodají již B. Není totiž jisté, že po čase nespadnou všem, obrazně řečeno, elektrické dráty na hlavu a nedojde i na ty pověstné svíčky.
Při řízení podniků přes finance není nikdy záruka, že manažeři budou investovat dost do obnovy drátů. Jsou totiž v pokušení investovat kdekoliv jinde, kde se to v dané chvíli ukazuje výhodné. S elektřinou to nemusí vůbec souviset.
Není náhoda, že ve světě operují a vládnou firmy, jejichž oborová orientace není jasná. Dělají do ropy, do zábavního průmyslu, do filmu, ale také nakupují na aukcích cenné umělecké předměty. Může to skončit občas i velmi špatně, jak nedávno předvedl Enron.
Obránci zachování jisté míry státní regulace začínají svou úvahu z druhého konce. Spadlými dráty, vykolejenými vlaky a zkrachovanými firmami, které investovaly, až proinvestovaly. K tomu, že konkurence působí příznivě na ceny a žene pokrok vpřed, se s ohledem na dlouhý výčet rizik liberalizace veřejných služeb zpravidla nedostanou. Nebo jen v míře odpovídající úlitbě současné době.
Ve Francii má EdF v původní podobě hodně příznivců. Jednak proto, že zaměstnává obrovské množství lidí, jednak tím, že cenu elektřiny drží na evropském průměru. Podnik se navíc chlubí, že si vede tak dobře, že za posledních 15 let nedostal od státu ani frank subvencí. Výhody centralizace se prokázaly i při likvidaci katastrofálních následků vichřice z konce roku 1999. Obrovské škody na rozvodné síti se podařilo odstranit v relativně velmi krátké době především díky tomu, že podnik dokázal rychle mobilizovat vlastní početné odborně školené pracovní síly.
Liberalizace je nevyhnutelná. Jak se nakonec odehraje, nad tím dosud visí hodně otazníků. Třeba připomenout i to, že nemá velkou podporu francouzských politických sil, především nyní před volbami. Kdyby Francouzi nebyli evropskou legislativou zbaveni možnosti z velké části libovolně rozhodovat o své ekonomice, určitě by se do privatizace EdF nepustili.
Ani na politické pravici nepanuje velké nadšení pro překotný úprk od státní regulace. Jediný důsledný zastánce ekonomického liberalismu Alain Madelin představuje se svým miniaturním politickým seskupením zvaným Liberální demokracie v pravicovém táboře menšinu. Patří k francouzským paradoxům, že liberalizační opatření, včetně privatizací, dělají v posledních dvou desetiletích především levicové vlády v čele se socialisty. Ale těm jejich přirozený zájem a starostlivost o sociální dopady ekonomické politiky brání oblékat kabát horlivých liberálů příliš zprudka.

Autor je publicista

Není náhoda, že ve světě operují firmy, jejichž orientace není jasná. Dělají do ropy i filmu, nakupují cenné umělecké předměty. Může to skončit i špatně, jak předvedl Enron.