Přes zastrašující rétoriku je málo pravděpodobné, že Spojené státy napadnou vojensky Írán a Severní Koreu. Je ovšem zřejmé, že prezident Bush reálně uvažuje o válce s Irákem.
Pokud v následujících měsících někde vypukne horká válka s nasazením většího počtu amerických ozbrojených sil, bude to v Iráku. Oblastí zostřené pozornosti je sice také Indonésie, kde operují organizovaní teroristé možná napojení na Al-Káidu, Američané si však kvůli zkušenosti s vietnamskou válkou rozmyslí vojenský zásah v džunglích jihovýchodní Asie.
Možný zásah proti Iráku má z jejich pohledu mnoho výhod. Saddám Husajn je nebezpečný. Symbolizuje přízrak biologické, chemické, možná i jaderné války. Experti míní, že ještě nemá jadernou zbraň, ale tu může získat relativně brzy: za pět let, snad i dříve.
Saddámův režim destabilizuje celou oblast. Podařilo-li by se ho svrhnout a za mohutné západní pomoci vybudovat v Bagdádu demokratický stát, první arabský, regionu by to prospělo. Bush by tak všechny diktátory, kteří koketují s teroristy, zřetelně varoval o vážnosti amerických záměrů.
Je zde ale i nevýhoda. Razantní konání Washingtonu kontrastuje s váhavým - francouzský ministr Védrine by řekl uvážlivým - postupem některých evropských států.
Úspěchem války v Afghánistánu prostřednictvím technické převahy si Spojené státy potvrdily, že dnes mohou na světovém strategickém poli jednat samy.
Z hlediska vojenské efektivity je to pro ně dokonce lepší - v Afghánistánu odpadla frustrace, kterou zažívali američtí důstojníci při náletech na Kosovo, kde rozhodnutí podléhala kolektivnímu schválení svářících se politiků z NATO.
Američané nerozhodné a ve vojenských technologiích výrazně zaostávající Evropany v Afghánistánu odepsali. Jednotlivé evropské státy se z amerického pohledu mohou k některým akcím připojit v okamžiku, budou-li mít co nabídnout.
Washington si však již nenechá mluvit do zásadních rozhodnutí. Bush a Cheney budou spojence o správnosti své politiky přesvědčovat, jejich trpělivost však má meze. Na rozdíl od týmu prezidenta Billa Clintona netrpí Bushův tým komplexem ze samostatné akce, v Evropě se směsicí závisti a pohrdání nazývané unilateralismus.
To není dobrá zpráva pro atlantické partnerství, které by mělo být v zájmu Američanů i Evropanů. Americká vojenská převaha a odhodlání skoncovat s globálním terorismem na jedné straně a evropská vojenská slabost a snaha o velmocenskou emancipaci na straně druhé dávají dohromady rovnici o dlouhodobě se vzdalujících veličinách. Prezident Bush by měl právě kvůli tomuto partnerství projevit diplomatickou obratnost při jednání s Evropany o další podobě války. Evropská unie a evropské státy v NATO by si zase měly uvědomit, že Bushovy důvody pro rázný postup proti "ose zla" jsou postaveny na zdravé bezpečnostní logice a že tedy Evropané nemají co ztratit, setrvají-li i nadále v protiteroristické koalici.
tomas.klvana@economia.cz
Američané nerozhodné a ve vojenských technologiích výrazně zaostávající Evropany ve válce v Afghánistánu odepsali.