analýza
Demokratický Írán, možný spojenec USA
Tomáš Klvaňa
/Od našeho zvláštního zpravodaje/
Washington/Praha, 24. 4. 2002
Svět se ptá, kdy Spojené státy zaútočí na Irák, tato země však není pro Američany nejdůležitější v oblasti. Podstatnější jsou Írán a Izrael, jež v budoucnu mohou být řešením nestability regionu.
Na obou je také vidět jiný taktický přístup Spojených států a Evropské unie. Zatímco Washington považuje Írán za nositele zla a Izrael za přítele, z Evropské unie se stal spojenec Arafátova režimu a s Íránem udržuje politické i obchodní kontakty.
"Írán je daleko větší sponzor globálního terorismu než Irák, je mnohem větší a vlivnější v islámském světě," říká analytik Joshua Muravchik z American Enterprise Institute. Vyjadřuje tak dnes v USA převládající názor. Přesto Washington nechystá proti teokratické diktatuře v Teheránu násilnou akci. Většina Íránců je nyní proti režimu a úkolem Američanů je tento sentiment podpořit. Vojenský útok by jej naopak mohl oslabit.
Evropská unie i tak má za to, že tvrdý přístup prezidenta George Bushe k Íránu je kontraproduktivní. Američanům se zase většinou nelíbí íránská politika Evropské unie.
Brusel zahájil už v roce 1992 takzvaný kritický dialog s vládou tehdejšího prezidenta Rafsandžáního. Skončil téměř fiaskem už v dubnu 1997, kdy německý soud odsoudil tři Libanonce a jednoho Íránce za zavraždění představitelů kurdské opozice v řecké restauraci Mykonos v Berlíně v roce 1992.
Podle Amnesty International stál za vraždami íránský šéf špionážní služby Alí Fallachíen. Právě jeho si kultivoval Brusel jako "reformátora". Fallachíen dokonce navštívil ústředí německé zpravodajské služby.
Dnes unie podporuje prezidenta Muhammada Chátamího, jehož považuje za reformátora. Američané v něm vidí slabého politika, neschopného omezit vliv ajatolláhů a jejich tajné policie, ani jejich podporu teroristických organizací jako Hizballáh. Analytik Helmut Sonnenfeldt z nevládní Brookings Institution ve Washingtonu považuje přístup Evropské unie za krátkozraký. "Unie se mýlí, pokud si myslí, že svojí merkantilní politikou zmírní teheránský režim," říká.
Pro Spojené státy zůstane hlavním spojencem v oblasti Izrael. Unie se naproti tomu kloní spíše k Palestincům, jimž významně finančně přispívá. Oběma mocnostem jejich sympatie také komplikují život. Unie není věrohodná pro Izrael, Palestinci zase viní Spojené státy z hájení izraelských zájmů.
Přesto jsou USA na Blízkém východě důležitějším hráčem, protože jsou pro Palestince přijatelnější než Evropané pro Izrael. V krizových chvílích se totiž snaží o vyváženost.
Například v době suezské krize v roce 1956 přinutil prezident Dwight Eisenhower izraelské, britské a francouzské jednotky stáhnout se z Egypta. Prezident George Bush starší se zase na přelomu 80. a 90. let snažil vládu Jicchaka Šamira odradit od výstavby židovských osad na obsazených územích.
S tím, jak v západní Evropě sílí protiamerické nálady, se ve Spojných státech objevují diskuse o nové geostrategii. Podle jedné možnosti se může Washington v budoucnosti přeorientovat na proamerické východoevropské členy NATO, Turecko, Izrael a také na nové, demokratické režimy v Íránu a Iráku, vzniknou-li. "Každá válka překreslí politickou mapu a válka proti terorismu může mít i tento výsledek," spekuluje Muravchik.
Pokračování v pátek: Bushova zahraniční ekonomická politika
