Magnitogorsk věří v novou slávu

Magnitogorsk věří v novou slávu

Magnitogorsk, 27. 6. 2002
Alexandr se dívá na strojovnu obrovské tavicí pece, devět tisíc tun vážícího ocelového kolosu svého času největší ocelárny na Uralu. Stejně jako mnoho dalších dělníků z magnitogorských železáren je nešťastný ze stávající situace, do které ruské ocelářství dostalo nedávné zavedení amerického dovozního cla.
"Platy jsou tu na dnešní poměry docela dobré, oceláři dostávají 300 až 400 dolarů za měsíc. Vím, že v Německu mají 2000 dolarů, ale na Ukrajině jenom 50," říká Alexandr. S roční výrobou deseti miliónů tun je Magnitogorsk největším ruským producentem oceli a stále patří mezi dvacítku hlavních světových producentů.
Továrna byla postavena v době první stalinské pětiletky na ploše šedesáti čtverečních kilometrů. V čase její největší slávy, za druhé světové války, se z oceli pocházející z Magnitogorsku vyráběl každý druhý sovětský tank a každá třetí automobilová karosérie.
Před deseti lety, po rozdělení Sovětského svazu, však železárny i město začaly upadat. Zařízení továrny bylo příliš zastaralé, a tudíž neschopné konkurovat.
Magnitogorsk leží na obou březích řeky Ural, v podhůří Magnetických hor. Když běžely vysoké pece na plný výkon, byla obloha nad městem šedá a sníh na okolních svazích černý.
Místní průmyslová výroba se zhroutila přes noc. A ještě musela čelit stížnostem Evropské unie a Spojených států, že Rusko vyváží svou ocel jen díky dumpingovým cenám.
Ale nyní, v době sedmdesátého výročí založení, se zastaralá výroba dočkala modernizace. Místní šéfové tvrdí, že tentokrát přečkají všechny bouře způsobené americkými dovozními cly, které hýbou světovým trhem s ocelí.
Americký prezident George Bush letos v březnu oznámil, že jeho země zavede až třicetiprocentní cla na dovoz oceli. Igor Vier, finanční ředitel magnitogorských oceláren, prozradil, že v roce 1998 jeho firma vyvezla do USA jeden a půl miliónu tun oceli. Potom ale ruská a americká vláda podepsaly dohodu, která snížila množství ruské oceli dovážené na americký trh. Magnitogorští oceláři se proto zaměřili na trhy v jihovýchodní Asii.
"Počínaje rokem 2001 náš vývoz do USA činil jen jedno a půl procenta našeho celkového exportu," říká Vier. Tvrdí, že očekávaný nástup zemí Evropské unie na tyto trhy jeho firmu neohrozí, protože změny v poplatcích za užívání železnic umožní místním ocelářům využívat přístavy na ruském Dálném východě, což dříve nebylo možné. Doposud putoval export z Magnitogorsku většinou přes přístavy v Baltském moři.
Vier říká, že americká cla některé plány jeho firmy překazila. Společnost se nyní na druhé straně snaží o kotaci na moskevské burze.
Životní prostředí v Magnitogorsku stále neodpovídá všeobecně platným normám, vzduch je zde však mnohem čistší než v době, kdy většina produkce byla vyráběna ve starých otevřených konvertorech způsobem běžným v 19. století. Kyslíkové konvertory byly do Magnitogorsku přivezeny teprve před deseti lety.
Nedávné rozhodnutí Spojených států uznat Rusko jako tržní ekonomiku a vzrůstající šance Moskvy zapojit se do aktivit Světové obchodní organizace by měly ocelářům v jiných zemí znemožnit, aby Magnitogorsku nadále znesnadňovali přístup na světové trhy, tvrdí šéf odboru plánování Michail Burjakov.
Sedmdesáté výročí založení magnitogorských železáren si připomene podnik jedenadvacátého července, na Den ocelářů, který se slavil s velkou pompou za časů Sovětského svazu.
"Když jsem sem přišel jako dítě v roce 1932, žili jsme v obyčejných barácích, protože město, ještě nebylo dokončeno," vzpomíná na zašlou slávu Vladimír Morozov, jeden ze zdejších ocelářských veteránů.

(Reuters)