Petr Opletal: Rektor senátorem aneb ježdění do Prahy

Rektor senátorem aneb ježdění do Prahy

Dovedu pochopit, když se někdo z komerční sféry dá na politiku. Nejspíše ho zápas o přežití v nelítostném konkurenčním boji nebaví a v politice může naplnit svoji touhu po důležitosti. Nebo může mít i jiné důvody.
Co mi vrtá hlavou, je, zda náš Senát skutečně není zbytečný. Dejme tomu, že ten, kdo byl zvolen, nemusí nic dělat. Potom nedělá nic ani celý Senát, a to, co je vidět, je práce několika nadšenců. Kdyby většina senátorů chtěla poctivě pracovat, tak by nikoho, kdo to tak nedělá, mezi sebou netrpěla.
Pokud je však náplň práce senátora nebo kteréhokoli jiného politika zamýšlena jen na čtvrtinu nebo desetinu jeho kapacity, je divné, že státní pokladnu stojí tolik, jako kdyby pracovali na plný úvazek. Vždy jsem se domníval, že tak důležité poslání, jako je účast na tvorbě zákonů a správě věcí veřejných, člověka zcela pohltí. Nedovedu si představit, že bych se jako senátor mohl zabývat něčím jiným. Pokud bych se chtěl podívat svým voličům do očí, tak bych potřeboval alespoň deset dnů v týdnu.
Když jsem se z reklamy na tramvaji dozvěděl, že rektor brněnské univerzity Jiří Zlatuška kandiduje do Senátu, chtěl jsem ho upozornit, že se jej někdo snaží zdiskreditovat. Sám jsem na této univerzitě přednášel, tak vím, kolik práce dá najít pro ni schůdnou cestu do budoucnosti. Proto mají rektoři pro provozní záležitosti kvestory a rozsáhlý aparát. Jestli jako senátor potřebuji na plnění úkolů mnohem víc času, než mám k dispozici, jako rektor toho času potřebuji nekonečně mnohokrát víc.
Po volbách se rektor a nově zvolený senátor Zlatuška vyjádřil, že vlastně o nic nejde. Obě funkce se prý báječně doplňují, jelikož stejně několikrát týdně jezdí do Prahy. Pomiňme to, jestli práce pro kteroukoli ze zmíněných institucí spočívá v ježdění do Prahy. Jaké tedy mohou být faktické motivy kandidatury? Může to být pocit zodpovědnosti, protože široko daleko není nikdo jiný, kdo by mohl zájmy voličů zodpovědně hájit. Druhá možnost je bohužel prozaičtější - nejspíš jde o naplnění jeho touhy po důležitosti.
Autor se zabývá poradenstvím a vzděláváním manažerů