Břeclav: Školek by mělo být víc

Břeclav: Školek by mělo být víc

Petra Holobrádková prožila krásné Vánoce. Krátce před nimi byla konečně přijata do zaměstnání. Nastoupila u francouzské firmy, která u nás prodává stravenky. Zvítězit v konkursu jí pomohlo především to, že absolvovala kurs na počítači a pak si na internetu vyhledala všechny údaje o této firmě. Když je při přijímacím řízení uvedla, byla okamžitě přijata. Zaměstnavateli se zalíbilo, že se zajímala o podnik, do kterého nastupuje.
Pocítí to rodina?
"Roman je rád, že když přijde z noční, bude sám doma," se smíchem mi odpověděla Petra.
Jen malý Míša musí počítat s tím, že ve školce bude i po obědě, dosud pro něj máma v poledne chodila.
Ale rodinný rozpočet se posílí. Příspěvek na dítě brala stejně jen do Míšových čtyř let a školku platili i tak - i s obědy kolem osmi set korun měsíčně. "Škoda, že jednu školku město zavřelo, zbývající zájmu maminek nestačí," dodává Petra.
Radnice se musí ovšem vypořádat s problémem, že dětí se v Břeclavi rodí stále méně. I tak je v provozu devět školek, což na město s méně než třiceti tisíci obyvateli není zase tak málo. Využívá je však většina maminek, protože to je nejlevnější odkládací zařízení pro děti.
Když jsem do Břeclavi telefonoval, abych se dověděl, jak Petra dopadla se zaměstnáním, byly u nich na návštěvě obě babičky. Romanova maminka je už v důchodu, byť má teprve 57 let (ale Roman má sestru), Petřina maminka dosud pracuje. Obě ovšem v Břeclavi nebydlí.
Nemohou proto využívat služby, které svým občanům poskytuje město. Ale asi sotva je zajímá dům s pečovatelskou službou s osmdesáti byty, které město postavilo během posledních deseti let s pomocí státní dotace. V provozu je tři roky. Ani azylový dům pro osamělé lidi bez dětí by je nelákal, i když by tam i jako mimobřeclavští mohli. Jen by za některé z 35 lůžek zaplatili místo 40 korun denně 60. Ale to je stejně většinou pro ty, kteří dostanou soudní výměr o vystěhování, nebo bezdomovce, kteří si vyžebrají alespoň na tu postel.
Takového osudu se nebojí ani Roman s Petrou, ale přesto si na stáří spoří. Přece jen se asi nevzdávají svého snu pořídit si pak něco svého, pokud se jim podaří dohodnout se na kompromisu mezi Petřiným snem rodinného domku a Romanovou vidinou srubu v lese. Že by z toho nakonec byla perníková chaloupka, kterou by jim jezdila okusovat jejich vnoučata?