Reakce jsou většinou velmi kladné, jen tu a tam se ozve kritika nepraktičnosti Havlových receptů. Povzdech poučených idealistů: takhle nějak by to mělo být, ale nejde to. Jenom Andrew, jedenadvacetiletý obrýlený muž s pletenou čepicí na hlavě, nesouhlasí. Je vidět, že Havlovy myšlenky mu nekonvenují.
"Hezká slova, ale o čem to je?" říká opatrně.
Andrew není ignorant. Studuje klasické vědy, pere se asi s osmi jazyky včetně hebrejštiny a koptštiny a jeho specializací jsou gnostici. Označuje se za neomarxistu a obdivuje francouzského sociologa Pierra Bourdieua, jehož jméno, jako všichni Američané, vyslovuje jako "Burdů". Protože nedávám najevo názor, večer na seznamovací recepci pro studenty a profesory ke mně Andrew přistoupí a ptá se, jestli je v této zemí svatokrádeží nesouhlasit s Havlem. Moje odpověď, že je tomu přesně naopak, ho uklidní.
Andrew je mezi západními intelektuály, kteří se seznámí s Havlovými myšlenkami, osvěžením. Většinou se totiž člověk setká s devótní reakcí. Ještě za studií na Minnesotské univerzitě se mi vedoucí katedry komunikace, jedna z nejvýznamnějších profesorek v oboru, vyznala z obdivu k Havlovým dramatům (a Kunderovým románům): "Oni dokazují, že umění může být zároveň politické a kvalitní. Co máme my? Olivera Stonea," ohrnula nos.

Vykladači inspirativní i bizarní

Do těchto diskusí jsem se vždy snažil nezapojit. Zjistil jsem záhy, že Havla si každý čte po svém a některé výklady jsou dosti krkolomné. V Minneapolisu jsem jednou viděl pozoruhodné provedení jeho hry Vyrozumění (The Memorandum). V programu byl Havel představen jako téměř revoluční básník, jehož hry "demaskují", "demystifikují" (spatříte-li tyto výrazy, marxista je na dohled) společenské vztahy. Na obálce skvěla se nakreslena zaťatá pěst, symbol všech rebelů a revolucionářů. Ironie kontrastu hry inspirované prázdným jazykem marxistické diktatury a její postmarxistické revoluční interpretace byla lahodná. Na jedné učené konferenci v Chicagu jsem zase vyslechl referát na téma fiktivní dialog Václava Havla s filozofem Martinem Buberem dle teoretického rámce předloženého filozofem Jürgenem Habermasem. Dalo značné úsilí utéci před autorem, jenž ve mně viděl vyslance z magické země zvolivší si za prezidenta básníka - filozofa.
To je však malá a nevýznamná část světového obrazu bývalého prezidenta: Havel - politik i Havel - politický myslitel má na Západě mnoho inspirativních vykladačů. Že kolem autorského korpusu, který vytvořil, tancují i jiní, je jistě zajímavé. Proč?

hledání univerzálních hodnot

V jeho politických esejích a filozofických projevech, stejně jako v celém jeho díle je něco, co vyzývá k přílišné výkladové nevázanosti. To něco je zároveň Havlovou silnou stránkou, možná politicky nejsilnější. Havel se několikrát zmínil o nesystematičnosti svého vzdělání, což zřejmě považuje za problém. Jenže v politické atmosféře devadesátých let se ona nesystematičnost, ona různorodá povaha jeho politického přemýšlení, ukazuje jako silná stránka.
Podívejme se pozorněji na skoro devět let starý filadelfský projev. Prezident vychází z pro něj tradičního pohledu krize vědy jako základu moderního pojetí světa. Vztah ke světu, který moderní věda vytvořila, vyčerpal svůj potenciál, říká Havel. Tento vztah jako by postrádal něco podstatného, co tušili naši předkové, kteří z vědeckého hlediska věděli o vesmíru mnohem méně, než dnes víme my. Přesto jako by celý systém a naše postavení v něm znali lépe, hlouběji.
Havel poté přechází k problému praktické politiky - svět se technologicky globalizuje a my s ním, ale děje se tak jen na povrchu našich životů. Uvnitř lpíme na kmenových atavismech, naše vnitřní já žije dál svým vlastním životem. Snad v důsledku toho narůstají kulturně civilizační konflikty.
"Ústřední politický úkol posledních let tohoto století je vytvoření nového modelu spolužití různých kultur, národů, ras a náboženských sfér uvnitř jedné vzájemně propojené civilizace," říká Havel.
Takový úkol, jak míní, nemůže být splněn, spolehneme-li se jen na technické řešení prostřednictvím diplomacie a institucí. Co je zapotřebí, jsou nové, obecně sdílené hodnoty. Ne však ty vycházející ze západní civilizace, o něž se opírá moderní demokracie. Ta sice původně vzývala hodnoty jako svoboda a individuální lidská práva jako dané stvořitelem, ale rostoucí antropocentrismus - pocit, že člověk je pánem a středobodem života - vytlačil stvořitele na okraj.
Při hledání nových univerzálních hodnot navrhl Havel ve Filadelfii inspirovat se v tom, čemu on říká postmoderní věda pohybující se na pomezí mýtu/poezie a racionálna. Takový pohled by měl vést k novému pohledu na nás jako součást celého systému, a to takovou součást, jež by usilovně hledala svoje místo v systému a neexistovala by na úkor jiných jeho součástí. Ve jménu takového porozumění a pokory snesl Havel za celou svoji dráhu mnoho argumentů a termínů opírajících se o myšlenky, jako jsou úcta k zázraku bytí a úcta k řádu, který nás přesahuje.
Takovým promýšlením morálních dilemat našeho světa Havel dráždí systematiky. V jedné větě hovoří o postmoderním vršení a křížení kultur, aby pak došel k potřebě hledat vnitřní pravdu, esenci. To jsou v normálním filozofickém pojetí protiklady. Student Andrew, na recepci po semináři povzbuzen několika sklenkami aperitivu, řekl, že Havel už přes deset let krásnými slovy mluví o ničem.

diskuse je možná, ale...

Havel se však pokouší o dialog a volí k tomu jazyk překračující zavedené kategorie a systémy. Nepřímo nastoluje otázku, zda je vůbec dialog v dnešní politice možný. Politikové a jejich štáby připravující jim projevy se snaží strefit do toho, čemu se v teorii komunikace říká rétorická situace - odpovídají na jakýsi žánrový požadavek chvíle. Znají přesně průzkumy veřejného mínění, nebo vědí, jak se v daný moment chtějí situovat tváří v tvář problému, a pak to více či méně dovedně formulují. Mezi takovými projevy existuje malá možnost výměny názorů. Havel se takovému tradičnímu odpovídání potřebám rétorické situace vytrvale brání.
Jiný student v semináři se chytil Havlovy myšlenky, že naši předkové o sobě a světě věděli to, co nám uniká. Souhlasně přikývl a rozhovořil se o jejich sepětí s přírodou, půdou a bezprostřední komunitou, což Andrew promptně označil za idealizování minulosti. Kdyby to tak Havel myslel, měl by jistě pravdu, ale myslím, že takovému sentimentálnímu flirtu byl prezident dalek. V těchto situacích však platí daň ze své originality. Lidé reagují na některé výrazy tak, jak jsou naučeni, a dříve, než jsou schopni vydat se novou cestou, putují po slepých uličkách vlastní zkušenosti.
Havlova kritika racionalismu není originální, tato negativní reakce na osvícenskou filozofii má dlouhou tradici. Jde o kritiku považující racionalismus za povrchní, pomíjející hluboké kulturní prožitky, jež jsou však politicky a společensky určující. Filozofickým vyvrcholením takové kritiky ve 20. století je dílo Martina Heideggera, pro něhož je opravdová skutečnost nezjevná a je ji možno pojmout jen poeticky.
Od kritiky rozumového pojímání světa se odvíjí dnešní boom kulturních studií, kulturní antropologie a multikulturalismu na světových univerzitách. Kultura je vnímána jako něco vrstevnatého a bohatého, co nám o nás a světě poví víc, co nám sdělí něco užitečnějšího než plochý legalistický jazyk práv a svobod, hypotéz a faktů, jenž vede k povrchnosti.
Havel - myslitel tedy není původní, originální je však Havel - politik. Zřejmě jako první profesionální demokratický politik se pokouší převést tyto myšlenky do politické rozpravy. Jeho působení ve světové politice je vytrvalou snahou odpovědět pozitivně na otázku, zda je diskuse v dnešní politice možná.
Jak s tímto pokusem demokratičtí politikové naloží? Havlova doporučení v praktické rovině jsou opravdu abstraktní. Neříká: je třeba udělat to a to, ale: musíme se změnit. Realisté na to mají rychlou odpověď. Takové pokusy jsou podle nich odsouzeny k nezdaru. Idealisté se dělí na pesimisty a optimisty, na ty, kteří si říkají, bylo by to hezké, ale..., a na ty, kteří o různých "ale" programově nepřemýšlejí. Havel sám začal v roce 1990 jako optimista, když používal bonmot, že politika je umění nemožného. Dnes, zdá se, odchází jako pesimista. Podle účastníka poslední "Amálie" na začátku ledna, proslulých diskusí, na které si Havel zval intelektuály do vily v areálu lánského sídla, působil prezident rezignovaně. Svět se podle něj ubírá špatným směrem a on sám se vším svým vlivem je proti tomu bezmocný.
Změna chování v politice však není nemožná a začíná právě s tím, co Havel považuje za povrchní, technické řešení - se změnou institucí. Ty pak mohou dlouhodobě ovlivnit chování politiků a lidí, kteří do nich investují svoji budoucnost. Vždyť kdo by před šedesáti lety předpověděl, že dnes tu bude Evropská unie, která je přes všechny své nedostatky a porodní bolesti upřímným a relativně úspěšným pokusem změnit chování států tohoto kontinentu?
Snad měl Havel jako politik příliš výlučné postavení a s jeho odchodem skončí pokus o tuto rehabilitaci politické diskuse. Politické zkušenosti však jistě obohatily jeho myšlení a jeho hlas ze světové debaty nezmizí. Bude moci, jak mnozí zdůrazňují, mluvit otevřeněji a nabízet nové pohledy.
[*]