Dítě chce mít všechno, čím se chlubí jeho spolužáci a co je zrovna v módě. Může to dojít tak daleko, že kvůli této touze začne i krást - aby si mohlo koupit mobil, kolo, oblečení, případně lepší mobil, lepší kolo, lepší oblečení. To všechno proto, aby se mohlo srovnávat s "bohatšími" dětmi. Ty se jim totiž často posmívají a dávají jim najevo sociální rozdíly. "Máš džíny z minulého století, Tebe oblíkají sběrné suroviny, Zdraví tě bazar, srabe," snášejí se poznámky na hlavu dětí méně majetných rodičů. Mezi žáky pražských škol se pro méně majetné už běžně vžilo označení "socka".
Není ojedinělým případem, že děti kradou i doma. Dvanáctiletý kluk vzal v loňském roce svým rodičům několik tisíc korun. Už to nemohl vydržet. Cítil se méněcenný mezi spolužáky. Byl už pomalu jediný, kdo neměl mobilní telefon. Z krádeže a hněvu rodičů měl nakonec takové trauma, že se bál jít domů. Jak by to vše mohlo skončit, lze dnes jen spekulovat, protože naštěstí chlapce dříve našli policisté.
Ne vždy se musí sociální narážky odehrávat jen ve formě pošklebování. Dokazuje to další příklad. Na odpolední večírek spolužaček nebyly pozvány ty, které nevlastní mobilní telefon. Ne, že by to nebyly kamarádky, ale pozvánka se posílala ve formě SMS. Dohady o tom, proč si to nemohly říci o přestávce, dívky nezajímaly. "Sociální šikana není v Česku mezi dětmi nic výjimečného. A jak rostou sociální rozdíly, přibývá jí. Nejčastěji se trápí kvůli mobilu, že ho nemají a ostatní se jim kvůli tomu pošklebují," říká Kateřina Šímová, sociální pracovnice telefonní Linky bezpečí, kterou řídí Nadace Naše dítě.
Podle Kateřiny Šmídové jsou krizové linky prvním místem, kam se děti obracejí. Mnohdy se to totiž stydí rodičům říci. Odborníci se pak snaží děti zbavit negativních emocí a společně nalézt nějaké řešení.
Špatné svědomí
Zpravidla však nejde jen o čisté "sociální" šikanování, jak by se mohlo na první pohled zdát. V Dětském krizovém centru v Praze 4 mají i jinou zkušenost s pozadím problémů: Kluci a dívky z rozvedených manželství ve srovnání s vrstevníky z úplných rodin.
Dětská psycholožka Alexandra Fraňková z krizového centra upozorňuje, že k sociálním rozdílům přispívají i rozvedení rodiče. Někteří z nich se snaží naklonit si potomky na svou stranu různými dary nebo i penězi. "Dítě ani nemusí pocházet z bohaté rodiny, ale takovým přístupem jednoho z rodičů začne vyznávat úplně jiné hodnoty, mění svoje chování. Vyhledává vyloženě takové kontakty, při nichž může se svými vrstevníky soupeřit," vysvětluje Fraňková. Nejčastěji se to podle slov psycholožky stává o Vánocích nebo v době po nich. Dítě soupeří s těmi vrstevníky, kteří takovou nadílku pod stromečkem neměli.
Podobně se podle slov odbornice chovají děti z rodin, kde jsou sice oba rodiče, ale jak otec, tak matka - zpravidla vysokoškoláci - upřednostňují kariéru v zaměstnání a na svého potomka nemají čas. Špatné svědomí se snaží vykoupit materiálními požitky, které mu poskytují. "Tyto děti, jak my říkáme z dvojkariérních rodin, jsou sice dobře zabezpečené, ale citově strádají. To se zase projevuje v jejich chování ke spolužákům s lepším rodinným zázemím, kterým vlastně závidí. Proto se je snaží porazit na jiném poli, kde jsou silnější," dodává Alexandra Fraňková.
Nepřiměřená obrana
"Vytahování" sociálně silnějších dětí špatně nesou děti z chudších poměrů a brání se. Mnohdy ale nepřiměřeně. Doma jsou totiž zvyklé na "agresívnější" atmosféru a jsou často i fyzicky trestány. Zhruba kolem desátého roku se tedy začnou chovat tak, jak to vidí u svých rodičů, a najednou si vyřizují spory s majetnými spolužáky třeba pěstmi. Přidávají k tomu i vydírání. A co se stane? Ti, co se předváděli se svými mobily a drahým oblečením, začnou své spolužáky ze slabších sociálních vrstev uplácet, aby od nich měli klid. Navíc nejsou podle Alexandry Fraňkové výjimečné ani případy, kdy "bohaté" děti rozdávají věci, které dostanou od rodičů. Chtějí si tak získat oblibu. Doma za to dostanou pochopitelně vynadáno. "Je to bludný kruh," komentuje situaci psycholožka.
Hrozí pak tedy, že z šikanujících dětí se mohou stát egocentrické bytosti s narušenou strukturou osobnosti. Z šikanovaných zase mohou být neurotici. Z některých vyrostou agresívní jedinci. Jiným naopak klesne sebevědomí a sebeúcta až na nulu. Záleží podle Alexandry Fraňkové na tom, jak dlouho martyrium, které děti prožívaly, trvalo. Když se jim včas pomůže, nemusí se nic takového stát. "Pro tyhle případy doporučujeme především skupinovou terapii, během níž jim pomáháme se s tímto problémem vyrovnat. Někdy k nám musejí docházet několik let, než třeba nabudou znovu sebedůvěru," zdůrazňuje odbornice.
Někteří mladí pacienti jsou někdy i posláni do dětské léčebny. "V tomto neutrálním prostředí, kde se jim nesmí nikdo posmívat nebo je bít, poznají jiné lidi, jiné děti. Psycholog jim nakonec mnohdy doporučí změnit školu," vysvětluje Alexandra Fraňková.
My na to máme
V některých školách zatím se sociální šikanou žádné velké potíže nemají. Ale i tak registrují určité signály. "Vím o prvňáčkovi, který ukazuje dětem drahé věci a prohlašuje - my na to máme. Je tu však i řada dětí, které si vůbec nedělají hlavu z toho, že jejich kamarádi mají na sport vybavení slavné značky. Prostě si řeknou, že na sportování jim stačí i něco méně "super"," říká zástupce ředitele základní školy v Dušní ulici v Praze 2 Libuše Vlková.
Velkou výhodou podle ní je, když mají děti učitele, který umí citlivě vysvětlit, proč si všichni nemohou dovolit drahé věci. Bohužel, ne každý z vyučujících to dokáže. Ředitel jedné pražské školy dokonce přiznal: Už si mně rodiče stěžovali, že z jejich dítěte dělá chudáka před celou třídou sám učitel.
[*]