Tak jsme v Evropě. Ještě předtím jsme ovšem vyhráli válku. Ne všem se do ní chtělo, ale zdravý selský rozum zvítězil. Nejsme přece nějací Francouzi.
Nebylo, pravda, všechno tak, jak mělo být, ale to už jsou takové ty kolaterální, snad by se řeklo doprovodné škody. Těm se ovšem ve válce není možné vyhnout, uklidnil nás americký ministr obrany Donald Rumsfeld, i když bychom si jistě nepřáli tolik mrtvých civilistů či vlastních obětí přátelské palby.
Někde se přitom ztratily irácké zbraně hromadného ničení. Ale to je jistě jen otázka času. Vítězná armáda je nepochybně najde, má to přece v zadání.
Ztratily se i jásající či aspoň mávající davy, vítající osvoboditele, a ulice iráckých měst připomínaly spíš ulice českých a moravských měst 15. března 1939.
Nakonec se však na filmu postupně našly jásající davy i tenkrát, a najdou se jistě i dnes. Horší je, kam se poděla čtvrtá (či pátá?) největší armáda na světě? I to se však časem vysvětlí. A že se kamsi ztratila, je přece nakonec dobře.
Takže to jsou všechno prkotiny. Jestli válka měla být nebo ne - vysvětlil mi onehdy příslušník českého establishmentu - je dnes jen akademická otázka. I když jsme v televizi bojovali, až nás bolely oči. Důležité je, co nám to vynese, až bude po válce.
Do Evropy jsme vlastně vstoupili už před tou válkou. Na tomhle vstupu mě nejvíc zaujalo, že všichni ti talentovaní čeští investigativní novináři nikdy pořádně nevylíčili, kde a jak se psala ta prohlášení osmi a deseti evropských státníků, kteří podpořili americký postoj k Iráku. Nebo jak se podpis odcházejícího prezidenta Václava Havla pod dopis osmi politiků "vešel" do Ústavy České republiky, jak se visegrádské země konzultovaly, či spíš nekonzultovaly, a tak dál. Přitom si o tom štěbetají vrabci na střeše.
Francouzský prezident Jacques Chirac, dnes v Čechách nejnenáviděnější evropský politik, měl přitom podle mého naprostou pravdu, když toto chování kandidátů na vstup do Evropské unie hodnotil. Jen zmeškal - stejně jako ti, jež vyplísnil - jedinečnou příležitost mlčet.
Vstoupili jsme ovšem zatím jen do "staré Evropy". Ta skutečně nová vznikne až po roce 2007, jak nás ujistila bulharská zástupkyně v Radě bezpečnosti OSN.
Ale i tak tam jdeme, pravil upřímně stínový ministr zahraničí za ODS Jan Zahradil, abychom ji zlikvidovali. Možná ne jako trh, ten se nakonec hodí, a třeba ani jako měnu - ještě počkejme, co nakonec řeknou Britové -, ale určitě jako politickou koncepci, neřku-li projekt. Na tu si teď bude Evropa muset počkat hezký kus století, pokud vůbec.
A vlastní identita? Do listopadu jsme bývali všichni Evropané, i když nám jistě Západ, Evropa a Amerika splývaly. Dnes jsme všichni Američané. V době, kdy se rozdíl mezi civilizacemi na obou březích Atlantiku nezadržitelně zvětšuje a kdy třeba Německo po více než padesáti letech poprvé nenásledovalo Spojené státy.
Bude to všechno zajisté velice vzrušující.
Autor je novinářem