Kissinger a politika jako umění možného

Kissinger a politika jako umění možného

Jeho kritici jej činí zodpovědným za smrt a neštěstí tisíců lidí na celém světě, ať již se jedná o Chile, Kambodžu, Kypr, Východní Timor či Bangladéš. Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger, který se dnes dožívá osmdesáti let, na podobné útoky vždy odpovídal veskrze machiavelisticky, přesně po vzoru proslulého italského renesančního politika a diplomata, k němuž bývá po právu přirovnáván.
Politika je umění možného, státní zájem světí prostředky, nejdůležitější vždy bylo a bude zachování globální rovnováhy a práci tajných služeb nelze zaměňovat s humanitárními misemi. Tím spíše v časech, kdy se konec studené války ztrácí v nedohlednu.
"Nevidím nejmenší důvod, proč bychom měli nečinně přihlížet tomu, jak se nějaké země zmocňují komunisté, a to jen díky nezodpovědnosti tamější populace. Tato věc je příliš důležitá, než abychom nechali Chilany, ať o sobě rozhodnou sami," prohlásil Kissinger krátce předtím, než americká CIA pomohla generálu Pinochetovi svrhnout v září 1973 režim socialistického prezidenta Salvadora Allendeho.
V roce, kdy jej prezident Richard Nixon jmenoval do čela americké diplomacie, Kissinger získal Nobelovu cenu míru v souvislosti s Pařížskými dohodami. Po jejich podpisu mohli Američané opustit jižní Vietnam, i když tím přenechali Saigon Vietkongu a Kambodžu vládě Rudých Khmerů.
V roce 1975 Kissinger nijak nebránil vládě v Jakartě v útoku na Východní Timor a naopak ji zásoboval zbraněmi, protože se devět let předtím osvědčila při potlačování komunistického povstání v Indonésii. Patrona dělal i jihoamerickým diktátorům, kteří v rámci plánu Kondor likvidovali v druhé polovině sedmdesátých let své politické odpůrce. Ačkoliv se tak v případě bývalého Allendova ministra zahraničí Orlanda Leteliera dělo na půdě Spojených států.
Politika je ale umění možného a Kissinger proto zůstane v dějinách zapsán také jako muž, který se zasloužil o to, že Washington za zády Moskvy obnovil vztahy s Čínou. Byl koneckonců i u počátků definitivního pádu "říše zla", protože zahraniční politiku Spojených států ovlivňoval i ve druhé polovině osmdesátých let, kdy se hroutila železná opona.
Když byl ovšem v souvislosti se soudním tribunálem v Haagu otázán, zda by také zločiny jihoamerických diktatur neměla přezkoumat nezávislá justice, prohlásil, že si není jist, zda jsou soudy "vhodným prostředkem v rozhodování o záležitostech starých třicet let".
Na umění možného si vzpomněl nynější prezident USA George Bush, který jej loni v prosinci jmenoval do čela komise, která má vyšetřovat přehmaty, jichž se měly dopustit americké tajné služby před teroristickými útoky z 11. září 2001.
Kissinger o týden později na svou funkci rezignoval po kritice ze strany svých odpůrců poukazujících na to, že by se mohl dopustit střetu zájmů. A to ne jenom jako předseda všemocné poradní instituce s názvem Kissinger Associates.
V životě toho dokázal příliš mnoho a jeho nepřátelé vědí, že se může pochlubit kontakty, jakými nedisponuje žádný politik v USA.