Antonín Kratochvíl: Dívám se na svět z pohledu poražených

Jaké máte pocity, když vidíte, že se někde schyluje k válce?
Lidé, jako jsem já, kteří do těch konfliktů jezdí, cítí už předem, že to bude velmi špatné. Válka totiž neohrozí jen lidi na daném místě. Nejsou jen přímé oběti. Ve svém důsledku se dotkne celého světa. Ale politici, kteří rozpoutají válku, tyto důsledky nikdy nedomyslí.

A máte, řekněme, profesionální reflex, který vás nutí jít do války, zaznamenat ji?
Ne. Byl jsem například v Afghánistánu v osmdesátých letech, ale při konfliktu, který tam byl před dvěma lety, jsem tam nejel. Prostě jsem pracoval na něčem jiném. Rozhodně to se mnou není tak, že bych všeho nechal a jel do války.

Podle čeho se tedy rozhodujete? Proč jste jel fotografovat do Iráku?
Byl jsem v Kuvajtu, když ještě nikdo nevěděl, že bude válka. Říkalo se, že možná Saddám ustoupí, půjde do exilu. Nebo že Spojené národy to nějak vyřeší. Ale postupně bylo jasnější, že válka bude. Soustředění vojáků kolem hranic bylo masívní.
Pracoval jsem právě na vojenských základnách, dělal jsem reportáž o moderních žoldácích. Z časopisu, pro který jsem pracoval, mi pak řekli, ať tam už zůstanu a fotím i válku. Tak jsem se začal připravovat.
Nechal jsem si poslat svou neprůstřelnou vestu a digitální satelit na přenos fotografií. Dělal jsem si zásoby jídla, protože jsem se nechtěl připojit k žádné armádě, i když mi to nabídli. Odmítl jsem, nechtěl jsem fotit válku z pohledu vojáka.
Jiní lidé se na to připravovali i tři měsíce. Měli například v demilitarizované zóně vytipované farmy, kde se můžou schovat. Jenže potom byly zavřené hranice, takže pouze dojet do demilitarizované zóny bylo téměř nemožné.
Mně a Paolovi Pellegrinovi z agentury Magnum se to však podařilo. Proklouzli jsme přes bažiny a schovali se v nějaké boudě. Pak začal velký dělostřelecký nápor a armáda začala postupovat do vnitrozemí. Tak jsme se k ní s našimi vozy připojili.

Dostali jste se tam jen vy dva?
Ne, bylo tam ještě několik dalších evropských fotografů, většinou Francouzů. Ti měli trochu zhoršenou situaci tím, že jejich vláda válku nepodporovala. Spojenecká armáda se proto na ně dívala svrchu a nechtěla jim nic dát, s ničím pomoct.

Takže jste měli oproti nim výhodu?
Ne zas tak velkou. Ani my jsme to u armády moc dobré neměli. Angličané nás několikrát dokonce chtěli deportovat zpátky do Kuvajtu. Řekli, že jsme tam nelegálně. Některé fotografy skutečně odvezli. Nás ne.

Co pro vás bylo v Iráku nejtěžší?
Nejhorší bylo, že jsme nevěděli, jak dlouho válka potrvá. Neměli jsme mnoho zásob. Začala nám docházet voda i jídlo a také benzín. Nic v té zemi nefungovalo. Na místní obyvatele jsme se rozhodně obrátit nemohli. I když možná chtěli být vstřícní, báli se nás. Jednou jsme se dokonce dostali pod minometnou palbu spolu s utečenci, kteří se snažili dostat z Basry a které jsme fotografovali.
Nebezpečí jsme si uvědomovali hlavně večer, když jsme hledali místo k přespání. Nemohli jsme se uchýlit k vojenským jednotkám, které nás považovaly za "nelegální".
Nakonec nás ale vojáci nechávali být. Našli jsme si místo, kterému jsme říkali Camp Paradise. To bylo u vjezdu do přístavu. Australský velitel nás nechal bivakovat v blízkosti jejich hlídky. Asi sto metrů od ní jsme si mohli zaparkovat. Ke konci války jsme si našli jedno místo, takový hangár, kde se opravovala auta. Tam jsme přespávali.

Jak dlouho jste v Iráku pracoval?
Byl jsem tam po celou dobu války. Od března do dubna, kdy padl Bagdád. Považuji to za velký výkon. Už proto, že jsme se například vůbec nemyli. Neměli jsme jídlo a byli jsme hrozně unaveni. Často jsme jeli jen na adrenalin. Občas jsme dokonce chodili za pevnost, kde sídlily vojenské jednotky, a přebírali jsme odpadky. Vojáci totiž vyhazovali i neotevřené plastikové nádobky s jídlem. Našli jsme tam například asi dvacet porcí máslových nudlí. Ty asi vojákům moc nechutnaly.

Měli jste tedy nakonec s vojáky přátelské vztahy?
I když jsme odmítali být po boku vojáků, nebyli jsme proti nim. Možná proti politikům, ale vojáci, ti jsou sami obětí válek. Hodně z nich tam vůbec nechtělo být. Půjčovali jsme jim své satelitní telefony, aby mohli zavolat manželkám.
A později, když k nám začali být otevřenější Iráčané, půjčovali jsme telefony i jim. Volali svým příbuzným, že válku přežili. Stali jsme se nakonec takovou telefonní společností. Kdyby tohle udělali spojenci, kdyby jako první obnovili telefonní spojení, tak by skutečně vyhráli. Vyhráli by i v srdcích Iráčanů. Také z toho je vidět, že tenhle konflikt nebyl dobře naplánovaný.

Do Iráku jste se vrátil ještě v červenci a dokumentoval jste, jak vojáci v Bagdádu hledají ukryté zbraně. Ty fotografie jsou hodně depresívní, i ve tvářích vojáků je vidět velká deziluze. Opravdu to tam takhle vypadá? Nebo je to váš subjektivní pohled?
Snažím se nestranit nikomu. Hledám objektivitu. Proto si všímám i vojáků. Jsou to nervózní mladí kluci, kteří chtějí jet domů. Jsou naštvaní, že tam musí být, protože je nikdo nevystřídá. A obrací se to v nenávist vůči Iráčanům. Vojáci v nich vidí důvod, proč musí zůstávat.
A nenávist je samozřejmě i na straně Iráčanů, kteří k celé té situaci přišli jak slepí k houslím. Po Saddámovi, který po nich hrozně dupal, se začínají projevovat další islámští extremisté. Ti se tam dostávají z celého světa - přes Írán nebo Sýrii. Jsou tu stále i zbytky přívrženců Saddáma, kterého se zatím nepodařilo vypátrat. Existuje riziko, že se může vrátit, takže hodně lidí se ještě nemůže svobodně projevit.

Kdybyste měl vybrat jen jednu svou fotografii, která ilustruje iráckou současnost nejvěrněji, která by to byla?
Asi bych sáhl po fotografii irácké ženy, která telefonuje poprvé po pětatřiceti letech svým šíitským příbuzným do Kuvajtu. To podle mne symbolizuje celý ten průser, ale zároveň to ukazuje jakýsi paprsek svobody.

Když pracujete ve válce, jistě vidíte i velmi drastické scény. Cenzurujete se? Říkáte si "ne, tohle já fotografovat nemůžu"?
Takhle se na to nedívám, necenzuruji se... Ale vlastně několikrát se mi to stalo. Když jsem pracoval pro jeden německý bulvární časopis, měl jsem příležitost vyfotografovat Johnnyho Weissmullera, jednoho z prvních hollywoodských "Tarzanů". Uviděl jsem ho na jedné recepci, kam se mi podařilo se procpat. Seděl tam jako troska, už nebyl tím dřívějším sportovcem. Cítil jsem, že by si nepřál, abych ho takhle fotil, a prostě jsem to neudělal. I když byl na mě můj kolega novinář hrozně naštvaný.
Ale ve válce to je něco jiného. Tam se s nikým nesetkávám příliš osobně. Je tam obrovský chaos a já se snažím jej zachytit.
Je ale pravda, že i výběr fotografií je do určité míry cenzura. Mám fotky, které nepustím, protože si myslím, že nejsou důležité. Už je vyfotografovali novináři. A já nejsem novinář, snažím se jít dál za konkrétní události, ukázat něco univerzálnějšího, ukázat bolest.

Kromě dokumentární fotografie jste se věnoval i portrétům celebrit a také reklamě. Proč? Potřebujete si odpočinout, nebo je to otázka peněz?
Nemyslím si, že dělám reklamu. V životě jsem vzal asi tři reklamní zakázky, a to byly například portréty postižených lidí pro charitativní kampaň, nebo jsem fotografoval pro Rockefellerovu nadaci, která dává peníze do krizových oblastí.
Nemohl bych si vzít foťák s bleskem a vyfotografovat hezkou ženskou před pivem. Nezajímá mě to. Kdybych dělal reklamu, asi by mě to rozhodilo a těžko bych se vracel k nějakému sociálnímu tématu.

Jak ale do vašeho portfolia zapadá kniha Incognito, tedy série portrétů filmových hvězd?
Ty portréty příliš nevybočují. Celebrity jsem fotografoval v dokumentárním stylu. Nedíval jsem se na ně jako na hvězdy, ale jako na normální pracující lidi. Nebylo to nic objevného, už tak někdo v Hollywoodu fotil přede mnou. Já jsem do toho jen přidal zase něco ze sebe.

Fotografujete černobíle, s nadsázkou se dá říct, že jen černě, protože využíváte v široké škále černých polotónů. Čím vás černá fascinuje?
Zdá se mi výstižná, je to dobrá barva. Chci ovlivnit diváka a také se trochu kloním k surrealismu. Dívám se na svět z podhledu, tedy z úhlu těch poražených. To, co chci říct, by se mi asi nepodařilo dostat do barevných fotografií.

Na letošním World Press Photo jste vedle fotografie z Konga získal cenu i za snímek z věznice v Barmě. Vy sám jste ale také za mřížemi byl...
V Etiopii jsem fotografoval věznice, a za to jsem se tam sám dostal. A když jsem jako mladý utíkal Evropou bez papírů, tak jsem byl zavřený velice často. Takže opravdu vím, jak se ti lidé cítí.

Je pro vás důležité vědět, jak se lidé cítí?
Určitě k nim mám blíž. Taky jsem strávil dva roky v utečeneckých lágrech. Vím, že je to především hrozná nuda a beznaděj. Nevíte, co s vámi bude.

Před několika lety jste založil agenturu Sedm, která zahrnuje stejný počet významných fotografů. Proč jste se nepřipojil k již existujícím agenturám? Svým stylem máte blízko například k proslulé agentuře Magnum.
Z Magna se stala organizace a já nemám organizace rád. Jsme protikladem velkých agentur, které se snaží uchvátit celý trh a zredukovat jej na jakýsi supermarket. My jsme vedle nich takový malý butik. Nechtěli jsme, aby se naše fotky nabízely vedle snímků krásné holky v moři.

Stanovili jste si tedy nějaké poslání?
Ne. Máme sice stanovy, ale v nich nestojí, co máme fotit. Všichni víme, na co se máme zaměřit. My si to nemusíme říkat, jako si to říkají třeba v Magnu.

Říkáte o sobě, že jste vlastenec. Ale když jste pracoval na svém cyklu z postkomunistických zemí nazvaném Broken Dreams, Česku jste rozhodně nijak nelichotil. Spíš naopak. V čem tkví vaše vlastenectví?
V cyklu Broken Dreams jsem bezděčně ukázal na to, že v rámci zemí pod sovětským vlivem jsme skutečně nebyli odlišní od jiných zemí. Ukázal jsem, že nebyl velký rozdíl mezi námi a třeba Rumunskem. Tím jsem myslím hodně lidí naštval. Češi se poměřovali spíš s Poláky, ale právě Polsko podle mne začalo tu lavinu svržení komunismu jako první. A Češi se naopak drželi dlouho. Ale neřekl bych, že jsem byl k Čechům nemilosrdný. Fotografoval jsem tady se smutkem, ale také s láskou. Dobrý vlastenec je taky trochu kritický, ne?