Délka vztahu před svatbou je dnes čtyři a půl roku

Partnerské soužití mladých lidí dnes nikoho nepřekvapí, zvlášť když délka vztahu před uzavřením sňatku nevybočuje z průměru. Jak ale chápat situaci, kdy jeden z partnerů po několika letech vztah ukončí a po výrazně kratší známosti uzavře sňatek s novým partnerem?
Martina se s Petrem seznámila, když byli oba ve druhém ročníku na vysoké škole. Začali spolu chodit a jelikož bydleli na stejné koleji, od nového školního roku spolu začali bydlet na jednom pokoji. Po vyprchání počátečního okouzlení sice zjistili, že jeden pro druhého nejsou ideálním partnerem, ale protože jejich společné soužití mělo i své příjemné stránky, nadále ve vztahu setrvali. Navíc zjistili, že případné pokusy o odloučení jsou citově nad jejich síly. Vydrželi tak spolu šest let, aniž by za tu dobu jejich vztah doznal nějakých výrazných změn, až nakonec Martina dospěla k přesvědčení, že si Petra buď vezme, nebo se s ním rozejde. Po velkém vnitřním boji a přes jeho protesty od něj nakonec odešla. Zatímco Petr prožíval období sklíčenosti a citových zmatků, Martina téměř okamžitě navázala vztah s Pavlem. Po devítiměsíční známosti měla s Pavlem svatbu.

Kdo je vítěz?
Zdá se vám výše popsaný příběh povědomý? Zažili jste - osobně, nebo v roli pozorovatele - něco podobného? Nejste sami. Přestože nejsou k dispozici přesné statistické údaje, v psychologické praxi se odborníci s tímto modelem setkávají poměrně často. Jaké jsou jeho typické rysy? Po dlouholeté známosti mladá žena opustí partnerský vztah, aby vzápětí vstoupila do manželství s novým partnerem, se kterým měla jen krátkou známost. Jelikož ovšem partnerské vztahy, tak jako všelicos jiného v životě, zdaleka nebývají prvoplánově přehledné, výše uvedené základní schéma mívá řadu variant. Dvě základní označíme jako variantu A, kdy ze vztahu s těžkým srdcem odchází žena a krátce nato se vdává, a jako variantu B, kdy v základním schématu dojde k výměně pohlaví, tedy ze vztahu odchází muž, aby se vzápětí oženil s jinou ženou.
Pro základní variantu A je typická pozice opuštěného partnera, který těžce nese ztrátu partnerky, navíc tváří v tvář jejímu brzkému "triumfu". Tohoto partnera - časově prvního v pořadí - pracovně označujeme jako druhého samce, zatímco rychlokvašeného a novopečeného partnera-manžela - časově druhého v pořadí a "vítěze" - jako prvního samce. Číslování partnerů není tedy podle časové následnosti, nýbrž podle míry úspěšnosti. Ve středu zájmu psychoterapeutů se ocitá druhý samec, jehož vnější reakce, vnitřní procesy a duševní rozpoložení v rámci vzniklého partnerského trojúhelníku souhrnně nazýváme syndromem druhého samce. Pro variantu B platí - v případě opuštěné ženy - tytéž příznaky.

Výzkum partnerského chování
Varianty A i B zapadají do partnerského chování dnešní mladé generace. Přestože tři ze čtyř mladých Čechů (ve věku zhruba 20 až 35 let) by si přáli žít v manželství, je dnes běžným jevem, že se vstupem do svazku otálejí a průměrný věk svého prvního sňatku (u mužů 28, u žen 25 let) neustále zvyšují. Stejně tak se dnes už málokdo pozastavuje nad předmanželským soužitím, spojeným s ekonomickou i sexuální stránkou a často i s plozením a výchovou dětí. Asi třetina svobodných Čechů ve věku 24 až 29 let, kteří mají stálého partnera, s ním žije ve společné domácnosti.
Pro vytvoření plnoprávné rodiny se formální uzavření manželství stává stále méně vyžadovaným rituálem. Lidé v něm mohou spatřovat omezení individuální svobody a profesního růstu, zbytečný byrokratický úkon, který jim navíc později znesnadní případnou změnu životního partnera, nebo vyprázdněný náboženský rituál. Na sňatek tudíž (zatím) nepomýšlí vůbec asi 15 procent lidí, kteří žijí ve společné domácnosti, případně jej odkládají na pozdější dobu, až ukončí studia, osamostatní se od rodičů, dostatečně se navzájem prověří, naplánují si dítě a podobně. V současných ekonomických podmínkách je zřejmé, že se jim tato doba může ztrácet v mlhavé nejistotě.
Na druhé straně je vstup do manželství často uspíšen neplánovaným otěhotněním - dvě třetiny mladých lidí se domnívají, že dítě by se mělo narodit do manželství. Výzkumy ukazují, že období společného soužití před sňatkem trvá v průměru tři roky. Tomu předchází rok a půl "chození". Celkové průměrná délka partnerského vztahu (nikoli vztahů) do první svatby je dnes tedy při variantě s předmanželským soužitím kolem 4,5 roku.
Je zajímavé, že pokud první soužití (manželské či nesezdané) skončí nezdarem a lidé vstoupí do druhého partnerství, průměrná doba jak této druhé známosti, tak i případného následujícího předmanželského soužití se výrazně zkracuje, a to více než o polovinu oproti partnerství prvnímu. Jako by lidé po prvním nezdaru nebyli o nic opatrnější, spíše naopak.

Svatbou to nekončí
V našem modelovém případě tedy vidíme některé trendy typické pro chování současné mladé generace. Přestože alespoň žena na uzavření manželství pomýšlí, zásadní rozhodnutí o sňatku se poměrně dlouho odkládá. Výrazně prodloužená doba předmanželského vztahu, případně ve spojení s dalšími partnerskými problémy, pak způsobuje narůstání nespokojenosti a tenze. V takovém případě může okamžik svatby v očích jednoho či obou partnerů představovat rozetnutí vleklého problému, zda ještě hledat někoho jiného, nebo se s daným stavem a partnerem smířit. Samozřejmě víme, že svatba se nerovná vítězství a že po ní skutečné problémy často teprve začínají, avšak toto jsou pro mladý pár zatím úvahy vzdálené budoucnosti a vstup do manželství pro ně představuje záchytný bod a postupné řešení.
Pokud tedy naše dvojice, Martina a Pavel, o manželství uvažuje od začátku, jeví se doba jejich známosti šest let jako nadprůměrně dlouhá, a to zvláště v porovnání s dobou trvání druhého vztahu, která je naopak nadprůměrně krátká. Krátkost druhého vztahu a rychlost jeho navázání jsou pro naši situaci zvláště typické a mívají přímou souvislost s nadměrnou délkou vztahu předchozího a s frustrací v něm prožívanou. Jde například o obavu z překročení vhodného věku pro nalezení solidního partnera či pro porod prvního dítěte, nepříjemný pocit z vybočování z průměru, obava, že člověk zůstane "na ocet". K tomu se přidává nátlak okolí, ale i strach a výčitky z ukončení předchozího vztahu. Někdy jde o vědomé či nevědomé potrestání předchozího partnera. Stává se také, že ve srovnání s předchozím partnerem se všichni ostatní, kteří se byť i jen málo odlišují, stávají ideálem.

Komplex nadsamce
Z pohledu psychologů je hlavním, byť pasívním aktérem v partnerském trojúhelníku druhý samec.V podstatě se mu nabízejí tři možnosti. Buď se smíří se situací a rozumnými prostředky (kontaktem s přáteli, angažovaností v profesi, v jiném vztahu) se ji snaží řešit, nebo podlehne návalům vzteku, zuřivosti, závisti prvnímu samci, v horších případech se uchýlí až k slovní či fyzické agresi vůči bývalé partnerce či novému rivalovi. Konečně může upadnout do smutku a deprese, prožívat pocity sebelítosti, méněcennosti, sebepodceňování nebo se projeví některou formou skryté agrese (únik do nemoci, citové vydírání).
Druhá a třetí možnost se mohou kombinovat ve střídavých vlnách. V jednom případě jsme pozorovali zajímavou formu reakce, kterou pracovně nazýváme "komplexem nadsamce": Po poměrně monogamním chování v prvním vztahu se druhý samec začne projevovat okázale promiskuitně.
Ve stádiu krátce po rozchodu je největší pravděpodobnost, že druhý samec vyhledá psychologickou pomoc. Možnosti intervence sahají od poradenského rozhovoru, chápajícího naslouchání a sdílení vlastních zkušeností, přes nácvik přiměřeného chování, trénink asertivity, snahu o změnu postojů a přehodnocení priorit až k léčbě depresí či agrese, dle dispozic postiženého a orientace psychoterapeuta. Množství zajímavých případů komplexu druhého samce nám samozřejmě uniká, protože jen málo postižených vyhledá odbornou pomoc, a navíc právě v této fázi, ve které už lze komplex dobře identifikovat.
[*]
Článek je převzat a redakčně upraven z říjnového čísla časopisu Psychologie Dnes. V čísle si mimo jiné přečtete rozhovor s Miroslavem Plzákem či text, který se zamýšlí na tím, co je štěstí.