Budoucnost přijde z pouště

Kolik má Káhira obyvatel? Dvanáct, patnáct, nebo snad dvacet miliónů? Nikdo neví. Káhira je jako rakovinový nádor, který se vymkl kontrole lékařů. Zakousává se do okolí, obdarovává své obyvatele prachem, špínou, žene je do slumů. Ve čtvrti Mattaria pod citadelou se tísní na jediném kilometru čtverečním neuvěřitelných 83 tisíc lidí. Bez kvalitní vody, kanalizace, bez práce.
Káhira se zažírá do pouště a ujídá z úzkého pásu zeleně v údolí Nilu. První setkání. Před necelými třiceti lety byly pyramidy v Gíze ještě kus za městem, kolem vesničky se zavlažovacím kanálem. Koupaly se v něm děti, ženy praly prádlo, večer se v něm chladili udření oslíci. Kolem políčka připomínající zahrádky.
Aktuální setkání. Gíza se ocitla v manéži obrovského turistického cirkusu, obklopena McDonaldy a podivnými obchůdky, pastmi na turisty. Klid na zamyšlení pod sfingou? Megalopolis je tady. Křik a pouštní prach. To že je Egypt? Kolébka jedné z nejstarších civilizací?
Jižně od Luxoru je Egypt ještě v pořádku. Alespoň, když se na něj dívá turista z vyhlídkové paluby luxusní lodi plující po Nilu. Sytě zelené břehy, kluci rajtující na oslících. Ženy s hliněnými džbány nesenými na hlavách. Muži pohánějí volky zapřažené do pluhů, po břehu zavlažovacího kanálu supí archaická mašinka táhnoucí vagóny naložené vrchovatě cukrovou třtinou. Odmysleme si úzkokolejku: Tak by to tu mohlo vypadat - no, před kolika lety? Kolika staletími? Neměnný obraz na březích Nilu. Řeky, o které Herodot řekl: Egypt je Nil, dává mu život, bez Nilu by nebylo Egypta.
Stačí opustit loď. U silnice je ukazatel: New Walley 237 kilometrů. Míří na západ. Ještě kousek sytě zelených polí, poslední domky a palmy. Opuštěná křižovatka. A jiný svět. V údolí Nilu žije v průměru 2000 lidí na jednom čtverečním kilometru. Tady, v poušti, se na stejné ploše nenajdou ani dva lidé.
Písek. Kde zůstali ptáci? Jen vítr. A slunce. Suchý žár. Poušť. Stovky kilometrů písku, kamení a liduprázdna. Pustina, která děsila už staré Egypťany. Děsila, ale neodradila je. Stále znovu se vydávali do pouště, která tvoří 95 procent jejich země. Teprve v roce 1994 byla vybudována cesta spojující Luxor v nilském údolí s oázami ležícími západně, v Sahaře. Vede souběžně s prastarou trasou karavan. Tudy táhli po staletí odvážlivci s velbloudy naloženými prosem, hroznovým vínem, dary zahrad v pouštních oázách do měst v údolí Nilu. Překonávali písečné duny i kamenitá pole, strmé průsmyky. Ale námaha se vyplácela.
Nová silnice se s karavanní stezkou setkává v oáze Kharga, na průsečíku prastaré severo-jižní spojnice, které se říkalo "cesta čtyřiceti dnů". Z někdejších polí a vinic nezbylo nic. Jen malé a zaprášené vesničky. Zapadákovy však mají pompézní jména. Jejich majitelé je pojmenovali Paříž, Aden, Džida, Palestina, Kuvajt, Alžír.
Oázy v této části Západní pouště byly osídleny odpradávna. Ale koncem devatenáctého století začal jejich rozkvět. Mohla za to voda volně vytékající z vodonosných vrstev napájených podzemními spojnicemi snad až z etiopské vysočiny. Přišli první osadníci z chudého Horního Egyptu. V šedesátých letech minulého století sem vláda z Káhiry poslala inženýry. Ti navrtali studně a dostali se k vodonosné vrstvě ležící přes padesát metrů pod povrchem. Prezident Násir spojil oázy Kharga, Dakhla, Farafra do jednoho celku, který vyhlásil za 26. provincii republiky. Dostala jméno Nové údolí.
V provincii bylo navrtáno 330 studní - a přišla další vlna osadníků.
Severně od řetězu osad kolem "cesty čtyřiceti dnů" leží metropole provincie Kharga. Už její vzhled dokazuje, že byla vybudována v monotónním stylu šedesátých let. Jaký kontrast k historickému jádru města Sindaeija. Úzké, uličky, které v minulosti pomáhaly obyvatelům bránit město před nájezdníky. Ulice překrývají střechy, které obyvatele chrání před sluncem i před pouštním větrem. Většina domů je z nepálených cihel, tradičního materiálu, který pomáhá uvnitř udržovat snesitelnou teplotu i v těch nejhorších úpalech. Proti nim se vyjímají víceposchoďové kancelářské budovy jako neosobní poslové z jiné planety. Prostě sem nepatří.
"Snažíme se napravit chyby z pionýrských dob," konstatuje guvernér Nového údolí Medhat Abderrahman. Někdy si připadá jako předseda zkrášlovacího spolku.Většina domů už má nový nátěr. Hlavní ulice a náměstí lemují čerstvě vysazené oleandry a akácie. "Chceme, aby Kharga přitahovala lidi. Ale neděláme to pro turisty, ale hlavně pro Egypťany, kteří se tísní v nilském údolí jako sardinky," říká guvernér. Ale to má podmínku: Z úrodného, ale přeplněného údolí Nilu se musí do pouště stěhovat také práce. Jedině ta přitáhne lidi do nehostinných končin.
To už rozpoznala i vláda. Prakticky všechny velké rozvojové projekty stěhuje do pouštních oáz. Jedním z prvních byla těžba fosfátu v Abu Tartur západně od Khargy. Ložisko otevřeli v roce 1991. Avšak těžba brzo nato skončila: Ve hře byly staré egyptské nemoci: Korupce, špatné hospodaření a neschopnost úředníků. Teprve nedávno byla těžba obnovena. Nově postavené osady v okolí ložiska určené pro dělníky a techniky jsou zatím prázdné. Avšak už na první pohled se liší od původních ubytoven, které připomínají spíše pracovní tábor než sídliště. Přívětivě vyhlížející bungalovy uprostřed zeleně, dobré platy, školy, včetně moderního těžebního zařízení, určitě přilákají kvalifikované pracovníky, věří guvernér provincie. "To víte, když se řekne poušť, tak zpozorní i Egypťan a dívá se na to s nedůvěrou. Ale věřím, že lidé brzy pochopí, že tady je budoucnost a ne v přeplněných slumech v Káhiře nebo jinde."

Kukuřice proti plýtvání vodou

Dvě stě kilometrů západně od Khargy leží oáza Dakhla. Už z dálky na sebe upozorňuje sytou zelení pečlivě obdělaných polí. V Egyptě to znamená, že jde o počátek všeho. "Jistě, v New Walley je zemědělství základem, bez něj bychom se nedostali dále. Teprve, když přesvědčíme rolníky od Nilu, že tady mají lepší šanci, pohnou se," říká Mohammed Raafat, tajemník provincie odpovědný za zemědělství. "Ovšem musíme rolníky přivést k novým metodám obdělávání půdy," dodává. Obyvatelé oáz jsou konzervativní, jsou zvyklí na to, že vše, co potřebují k životu, si vypěstují, nebo vyrobí sami," vysvětluje mladý agronom. "Jen, když mají své domácí sýpky plné pšenice a rýže, mají pocit jistoty," poznamenává a obkrouží paží zelený obzor. Kolem jsou zaplavená rýžová pole.
V oázách vlastně platí zákaz pěstování rýže, protože vody je nedostatek. Ale Raafat místo toho, aby trval na zákazu, raději trpělivě přesvědčuje stařešiny ve vesnicích, aby místo rýže pěstovali kukuřici. Nejenže ušetří vzácnou vodu, ale za kukuřici dostanou i více peněz. Vždyť zásoby podzemní vody ve vrstvách starých přes 25 miliónů let nejsou nevyčerpatelné. Odborníci je odhadují na padesát miliard krychlových metrů. Nová voda přitéká z etiopské vysočiny podzemím jen ve velmi omezeném množství. I proto v Novém údolí pomalu končí zakládání farem. Vodu budou nynější a hlavně budoucí obyvatelé oáz muset využívat daleko úsporněji. To znamená připravit se na budoucnost, ve které zemědělství už nebude hrát dominující roli.
Odbočka z Dakhly do Bashandi už ukazuje, kudy by vývoj mohl jít. Odlišuje se totiž od jinak zaprášených cest v okolních vesnicích a osadách. Hned na kraji vesnice upozorňuje vkusně namalovaná cedule na existenci místního družstva, které se specializuje na výrobu koberců. Uličky vesnice jsou lemovány stromy, jsou čisté a jsou tu rozmístěny odpadkové koše, které dokonce pravidelně vyprazdňují.
Elegantní, víceposchoďové budovy postavené z vepřovic se vyznačují elegantními, měkkými formami, které svědčí o řemeslné zručnosti obyvatel i o jejich probuzeném vkusu. Ovšem i dnes jde o oblíbený materiál. Takové domy dokážou udržet přijatelnou teplotu i v pouštním žáru. Jakási přirozená klimatizace.
Ovšem v okamžiku, kdy se ve vesnici rozhodli postavit kanalizaci a vodovod, se tradiční materiál ukázal jako problém: Voda začala podemílat stavby, doslova je rozpouštěla.
"Stáli jsme před problémem, jak zachovat staré stavby a přitom je vybavit tak, aby odpovídaly době," říká stařešina vesnice Gomaa Omar. Označení stařešina v jeho případě označuje spíše funkci než věk. Je mladý a na první pohled dynamický. "Majitelům jsme nabídli za každý zrušený suchý záchod finanční odměnu a stejně tak jsme finančně pomohli každému majiteli domku, který si postavil moderní koupelnu z pálených cihel. Jde o to, abychom zachovali tradice a neztratili kontakt s moderní dobou," vysvětluje Omar, který to vše vymyslel. "K moderní době přece platí i čistota," dodává stařešina.
Na tak razantní změny by vesnice nikdy nesehnala sama dost peněz. Omar, duše projektu modernizace se proto vydal do Káhiry a hledal investory a sponzory. Nakonec pomohla jedna švýcarská nadace zaměřená na rozvojovou pomoc.
Ve vesnici se staví čistička odpadní vody. Za obcí stojí moderní kompostárna, která zpracovává zemědělský odpad i odpadky z domácností. "Vodou z čističky budeme zavlažovat stromy a zahrady," říká šéf projektu. To přinese další práci. O odbyt starosti nemají. Egypt musí většinu potravin dovážet. Jistě, pouštní oázy to nevyřeší, ale dobrá je každá kapka. Zejména ta, která dává naději na lepší život a budoucnost.
Příležitosti se chopily i ženy. Pravidelně se konají přednášky o zdravovědě, výživě - a hlavně o antikoncepci. Vždyť přelidnění patří k největším problémům Egypta. "Zatím v oáze z přelidnění strach nemáme. Ale chceme dát lidem šanci a víru, že nemusejí z pouště odcházet do Káhiry nebo jiných velkých měst, kde se ztratí ve slumech. Že tady budou mít lepší život. Chceme, aby když odejdou, tak jen kvůli vyššímu vzdělání. A pak, aby se vrátili domů - do pouště.

Chudoba a radikalizace islámu

Většina Egypťanů je chudá. Ba hořce chudá. A přesto mají pověst lidí s mimořádným smyslem pro humor, sebeironii i vtipné znevažování autorit. Ale legrace končí pokud jde o obchod, chléb a náboženství. Obchod je obchod, netřeba nic dodávat. Chléb je základem života. I ten nejchudší si může dovolit misku fazolí a chlebovou placku. Chléb je dotovaný, jedna placka stojí pět piastrů.Však se říká: Můžeš mi zlomit srdce, ale nedotýkej se mého chleba! Už to, že prosákly zprávy o zdražení na deset piastrů, vedlo k neklidu.
Krátkodobému návštěvníkovi Egypta může tato islámská země připadat hodně světská. Třeba alkohol se běžně prodává všude, kde jsou cizinci, a nikdo se nad tím nepozastavuje. Pokud se popíjí na místech pro to určených. Islám je však hluboko v srdcích Egypťanů. Zejména těch chudých. A těch je drtivá většina.
Ještě před dvaceti lety byla na ulici zahalena každá dvacátá žena. Nyní je každá desátá nezahalená. Stále více mužů se uchyluje do mešit, kde mulláhové hlásají jednotu islámu. A výsledek? Niterní nenávist k Izraeli a jejímu spojenci Spojeným státům. Prostí lidé viní právě USA z toho, v jaké situaci země je.
Instruktor windsurfingu Hisham Gabir v hotelu Sea Gull Hurgada v Alexandrii říká: "Amerika nenávidí Araby. Chce zničit arabský svět." To, že v současnosti má Egypt ke Spojeným blíže než kdykoliv předtím a že po Izraeli získává největší finanční podporu, nehraje žádnou roli.
Lidé zde nemají rádi cokoliv, co stojí nad nimi. Spojené státy, stejně jako vlastní vládu. Ta přitom musí řešit největší problém země, tedy demografickou explozi.

Egypťané jsou lidé nadmíru...

...pohostinní a od toho se odvíjí charakter země. Kdekoli návštěvník je, něco je mu nabídnuto. Přitom pohostinnost zdaleka není jen doménou bohatých lidí. Naopak. Čím chudší člověk, tím větší štědrost. Pohostinnost je zde skutečně zakořeněna již stovky let a je to znát na každé restauraci. Na jídle a pití nešetří. To předurčuje Egypt k tomu, aby byl nejnavštěvovanější zemí Středomoří.
Vláda prezidenta Husního Mubaraka se snaží turismus v zemi povzbudit. Po 11. září zvláště pocitem bezpečí. Na každém káhirském rohu stojí policista, na mostech hlídkují vojáci. Stejné je to v turistických oblastech. Návštěvníky při delších výletech výhradně v kolonách doprovázejí policejní eskorty a kdekoliv turisté vystoupí ve větším počtu, mají policejní ochranu.
Pyramidy a muzea přesto netáhnou. A do Egypta jezdí jiní turisté. Prodejci vzpomínají na období před osmi lety. V té době byl Egypt vyhledávaným letoviskem hlavně movitých turistů ze západní Evropy. "Vzpomínám si zhruba na rok 1996, kdy tady bylo snad nejvíce Francouzů, Němců a Švýcarů. Ti se nebáli utrácet. Teď sem už nejezdí, a pokud ano, tak jen na Sinajský poloostrov. Do oblasti Hurgady, Luxoru a Káhiry nyní přicházejí spíše turisté z Polska, Česka, Slovenska a z Ruska," stěžuje si Omer Ali, majitel sítě obchodů Aladin se suvenýry v Káhiře, Hurgadě a Asijútu. "Jsou chudí a neutrácí víc, než musejí v hotelu."
Na rozdíl od mnoha konkurentů se Omer Ali snaží přizpůsobit. "Vím, že turisté z východní Evropy nemají rádi, když je někdo do něčeho nutí. Proto jsem přešel na pevné ceny a účtenky. Cítí se tak jistěji. Jak vidíte, funguje to," říká.
Místní občané kupují věci nejméně o padesát procent levněji než turista. Jak je to možné? Neexistují cenovky. A v obchůdcích ani účtenky, což je v arabských zemích běžné. A výběr daní? "Situace je v Egyptě problematická," říká inženýr Gamal Ali, zaměstnanec stavební firmy DSD Egypt Ferro-Metalco. "Naše vláda má nejvíce peněz ze státních zaměstnanců a zaměstnanců velkých podniků. U nich je možné prokázat výši příjmů a vypočítat daň. Problém je s malými obchodníky, kteří daně neplatí skoro vůbec".
Vybírání daní u živnostníků je těžké už proto, že spousta z nich nevede účetnictví. Bez účtenek není daňové přiznání. A tak jednou ročně obchod navštíví inspektor. Odhadne roční obrat a vypočítá daň. Kdo berního inspektora podplatí, má slevu. "Relativně běžná praxe je, že za deset procent ročního příjmu sníží odhad minimálně o padesát procent," tvrdí Gamal Ali.
O daně vláda přichází i zákonem na podporumalého podnikání, který na deset let osvobozuje nové firmy od placení daní. Podnikatelé pak vyhlási bankrot a s čistým štítem začnou podnikat jinde. Opět bez povinnosti platit daně.
Jak dlouho při takovém systému vydrží státní rozpočet, toť otázka. Šetřit se musí už teď. Ale možné to není. Každý rok o milión hladových krků víc země nese jen těžko. A budoucnost? Ta přijde nejspíše z oáz a pouště.