František Vencovský: Žijeme si nad poměry - utrácíme a nespoříme

Pro eurozónu bychom teď byli laciné sousto, velmi levná země. Příklad? Šálek kávy ve Vídni stojí tři eura, u nás ani ne euro.

Jedním z nejuznávanějších českých ekonomů je osmdesátiletý profesor František Vencovský. Člen katedry měnové teorie a politiky na pražské Vysoké škole ekonomické upozorňuje zejména na to, že obyvatelstvo spíše v současnosti utrácí a nemá zájem spořit. A to také díky nízkým úrokovým sazbám České národní banky. "V zemi vzniká atmosféra, kterou lze vyjádřit sloganem: My vám rádi prodáme věci, které nepotřebujete, za peníze, které nemáte. Kupte si, kupte si, kupte si, půjčte si, půjčte si, půjčte si," říká Vencovský.

hn: Ve světě je obvyklé, že významní ekonomové píší úvodníky do novin. Nelákalo by vás to?
Ne, do novinových besed jsem se pouštěl výrazněji jen v šedesátých letech. Tehdy probíhaly diskuse kolem měnové politiky - zda má být centrální banka samostatnou, či ne. Pak mě zajímala i otázka vznikajícího Evropského hospodářského společenství. To tehdy byla docela neznámá oblast a moc se o ní nevědělo.

hn: Byly to první náznaky budoucí spojené Evropy - byl jste pro?
Byl jsem pro Evropské hospodářské společenství, protože se slučovala kursová a měnová politika. To je totiž rozhodující v případě, když se některé země chtějí dávat postupně dohromady. Šlo také o to, zda společenství by mohlo mít jen jednu centrální banku.

Přijetí eura? Bylo by dobré čekat ještě patnáct let

hn: O čem se tehdy uvažovalo, představuje nyní eurozóna - i zde má několik zemí nad sebou jednu centrální banku a společnou měnu. Bylo by pro Česko vhodné rychle se k tomuto uskupení připojit?
Jsem opatrnější. Není dobré tuto otázku zužovat jen na maastrichtská kritéria, která jsou podmínkou přijetí eura, a na problém veřejných financí. Vyspělost naší země je nyní na úrovni kolem šedesáti procent průměru v unii, ceny jsou poloviční. Bylo by lepší vstoupit do eurozóny, až budeme partneři rovnocenní ostatním.

hn: Kdy to bude?
Podívejte se na Portugalsko, Španělsko nebo Řecko. Ekonomická vyspělost těchto zemí dosáhla zhruba osmdesáti procent průměru v unii a jejich ceny byly sedmdesátiprocentní, když přijaly euro. Byl to pro ně dlouhodobý a náročný proces. Výkonnost pro ně byla samozřejmostí, musely ale zvládnout posilování kursu a vyšší inflaci. Prostě je třeba se na euro dobře připravit.

hn: Jenže jestliže česká vyspělost je nyní na úrovni šedesáti procent unie, bude přece trvat několik desítek let, než bude osmdesátiprocentní.
Podle mých propočtů, kdyby hospodářský růst u nás byl ročně o jeden a půl procentního bodu nad průměrem Evropské unie, tak to bude trvat pětatřicet až čtyřicet let.

hn: Takže tolik let má Česko čekat na euro?
Zas tak moc ne, ale patnáct let by naše země ještě měla počkat.

hn: Co kdyby ale všechny země nově přistupující k Evropské unii zavedly v dohledné době euro, a Česko ne. Bylo by to velké minus pro naši zemi?
Při stávajících cenových a kursových poměrech a při stávajícím rozdílu v ekonomické výkonnosti bychom na euro dopláceli. Kdybychom s eurem počkali, mohli bychom mít suverénnější postavení, vyrovnanou obchodní bilanci, modernizovanou výrobu.
Čeká nás ale náročný proces v ekonomice. Nyní má země permanentní deficit běžného účtu platební bilance, který se vyrovnává přebytkem finančního účtu, respektive z devizových příjmů, privatizace státního majetku a z přílivu zahraničních přímých investic. No a to není možné do nekonečna. Takže vzniká otázka, jak vyřešit financování běžného účtu. Pro eurozónu bychom teď byli laciné sousto, prostě velmi levná země. Uvedu příklad. Šálek kávy ve Vídni stojí tři eura, u nás třicet korun, tedy ani ne jedno euro. Anebo z titulku Hospodářských novin - jeden výtisk stojí euro čtyřicet nebo pouze dvanáct korun.

Sazby jsou příliš nízko a nepodporují spořivost

hn: Je ale vůbec Česko schopno vyřešit problém platební bilance, který jste zmínil?
Je potřeba zásadně změnit strukturu výroby a racionalizovat ji, neulehčovat exportu tím, že bude držen slabší kurs koruny. Byl bych tvrdší na výrobu. Je také třeba podpořit tvorbu domácího kapitálu - všichni spíše utrácejí, není zájem spořit, a to také díky nízkým úrokovým sazbám. Politika vlády je zase postavena na tom, že příjmy z privatizace jí ulehčují profinancovat rozpočtové deficity.

hn: Úrokové sazby jsou však celosvětově velmi nízko. Proč by Česko nemělo jít s tímto trendem?
Podle mne je v západní Evropě situace úplně jiná. Tam si mohli dovolit snižovat sazby, aby tím oživili výrobu a její růst. Jenže u nás se pohybujeme v jiných podmínkách. Naší zemi chybí tvorba vlastního kapitálu, proto jsme na unii závislí.

hn: Sazby by tedy měly být vyšší? Proč?
Přikláněl bych se k tomu. Jedině tak bude podporována spořivost. V Česku vzniká atmosféra, kterou lze vyjádřit sloganem: my vám rádi prodáme věci, které nepotřebujete, za peníze, které nemáte. Kupte si, kupte si, kupte si, půjčte si, půjčte si, půjčte si. To je dlouhodobě neúnosné. Podle mě máme být šetrnější, spořivější a tvořit vlastní kapitál. To je podmínka úspěšného přijetí eura.

hn: O kolik by úrokové sazby měly být vyšší?
Česká národní banka by měla svou základní sazbu zvyšovat. Rozdíl mezi tržním úrokem z úvěrů a tržním úrokem z vkladů byl měl být v průměru pod tři až čtyři procenta, aby domácí obchodní banky netvořily své zisky prioritně z nízkého úročení vkladů a byl zájem o spoření.

hn: Nízkými sazbami se ale centrální banka také snaží, aby v Česku ze současné stagnace začaly mírně růst ceny. Inflace by podle ní měla být do konce roku 2005 mezi dvěma a čtyřmi procenty. Jaká je podle vás optimální míra inflace pro zemi?
Z hlediska přijetí eura by měla být inflace dvě až tři procenta nad její úrovní v eurozóně.

hn: Evropská centrální banka se dlouhodobě snaží udržet inflaci pod hranicí dvou procent - takže Česko by mělo mít inflaci pětiprocentní?
Přibližně. Tak se totiž budou postupně sbližovat cenové poměry u nás a v eurozóně. Společně s tím se však musí zvyšovat kurs koruny, a to především v závislosti na růstu výkonnosti a konkurenční pozice české výroby. Tím bude nastolena dobrá cesta k přijetí eura.

Výstava Peníze a lidé - - tuna zlata a cena chleba

hn: Zpracoval jste koncepci expozice České národní banky "Peníze a lidé" - co bylo vaším hlavním vodítkem?
Vedli jsme o záměru výstavy docela rozsáhlou diskusi. Moje představa byla, že by to mělo být o vývoji měnových poměrů v naší zemi - jaké byly ceny, kurs, mzdy, peníze - prostě měnová historie. Tak se i stalo.

hn: Co je na ní nejzajímavější?
Když tam přijdou studenti z gymnázia, tak jim asi nejvíc imponuje vystavená tuna zlata. Ostatní se třeba zajímají o to, kolik stál dříve dolar, kolik stál chleba. Starší lidi zase poutají měnové reformy. Nikde v Evropě nenajdete expozici v takovém pojetí.

hn: V roce 1937 stál kilogram chleba 2,25 haléře a měsíční úřednický plat byl kolem 1392 Kč. Nyní stojí 16 korun a průměrná mzda je 17 tisíc korun. Tehdy si mohli obyvatelé koupit za měsíční mzdu 619 kilogramů chleba, dnes 1 063 kg. V čem byla tehdy ekonomická situace jiná?
Tehdy vývoj mezd navazoval úzce na vývoj produktivity práce, dnes však růst reálné mzdy předbíhá produktivitu. Za první republiky si podniky velmi pečlivě hlídaly právě produktivitu práce. Poučné může být stabilizační období československé ekonomiky od roku 1925 do světové hospodářské krize. Tam nenajdete nic ve smyslu nadměrného růstu nominálních mezd.

hn: Takže si Češi a Moravané žijí nyní nad poměry?
Ano. Jak obyvatelstvo, tak i stát. Nevidíte smysl pro šetrnost a pro spořivost, je pohodlnější se zadlužovat. Možnost utrácet nás rozmazlila.

hn: Ale jak je možné, že podniky si dokázaly dříve hlídat produktivitu práce, a nyní ne?
První republika bylo tvrdé období, jako v každé tržní ekonomice. Podniky si musely vydělat, aby financovaly své investice. Podmínky byly náročnější i na získání úvěru.

hn: Platilo to i o státu?
Ano, samozřejmě. Ministři financí z první poloviny dvacátého století - Alois Rašín nebo Karel Engliš, který byl později také guvernérem Národní banky - byli nesmírně skromní. Každou korunu ve vládním rozpočtu pečlivě hlídali. Dnes však politici nemohou přijít s myšlenkou na utažení opasků. Prostě proto, že by příště už nebyli zvoleni.

Politika, ekonomie v závorce a před závorkou

hn: No ano, ale politické zájmy tady již přeci budou natrvalo...
Hodně politiků a ekonomů má předurčen svůj přístup k řešení určitého problému úzkým osobním zájmem, stranickou vázaností - jako by řešení problému koncentrovaného v pomyslné závorce bylo předurčeno určitým "znaménkem před závorkou". A pak je těžké být objektivní a dojít k objektivnímu řešení "problému v závorce".

hn: Jaké poučení by si Česko mělo vzít z historie?
Na prvním místě nekoketovat ani s inflací, ani s deflací. Nehledat v inflaci faktor, který podpoří růst. Druhým poučením je ujasnit si hranici mezi vládou a centrální bankou. Respektive, když stát potřebuje peníze, aby nehledal, východisko v uvolnění emisní politiky. A za třetí? Jak Alois Rašín, tak Karel Engliš byli zaujati svými koncepcemi natolik, že tomu obětovali i politickou kariéru. To v současnosti postrádám.

František Vencovský
Mat druhým nebo třetím tahem v šachových úlohách promýšlí někdy i hodinu. Na chatě na Vysočině štípe dříví, což je pro něj "zřetelně a nesporně efektivní práce". Kolem Prahy mám jako turista prochozeno všechno. Takový je v soukromí profesor ekonomie František Vencovský z katedry měnové teorie a politiky na VŠE v Praze.
Osmdesátiletý Vencovský absolvoval v roce 1950 práva a dostal umístěnku jako skladní účetní do Strojní traktorové stanice v Humpolci. "To byla pro mě hrůza," říká. "Pak ale o mě o pět let později projevil zájem ředitel pobočky Státní banky v Humpolci, kde jsem nastoupil jako úvěrový referent. No a poté již mě přetáhli do Prahy," dodává.
Přes třicet let radí centrálním bankéřům s otázkami spjatými s měnovou politikou, kursem koruny nevyjímaje. "Mám doma sbírku bankovek. Dívám-li se na přijetí eura citově, tak mi bude líto těch našich krásných peněz, které dělali Mucha, Švabinský či Kulhánek. Jsem do té koruny tak trochu zamilován. Dívám-li se na to ale jako ekonom, tak si myslím, že nemůžeme zůstat izolovaní," prohlašuje. (am)