Penzijní připojištění už nabralo druhý dech

Podívejme se proto blíže především na ty jeho stránky, kde je načase přemýšlet o možných úpravách. Ne pod tlakem situace, ale v předstihu, třeba v rámci rozvíjejících se diskusí o podobě další etapy penzijní reformy. Většina představ o tom, kolik by měl budoucí důchodce dostávat peněz v poměru k příjmům lidí, kteří pracují, se pohybuje v průměru kolem dvoutřetinové hranice - vždy měřeno čistými příjmy. Alespoň polovinu z předchozích příjmů by měl získávat od státu, "zbytek" pak z dodatkových systémů, ať již z penzijního připojištění či z životního pojištění.
Věnujme se v dalším textu právě penzijnímu připojištění.

Příliš mladý systém

Úvahy o budoucí váze penzijního připojištění jsou silně zatíženy několika skutečnostmi, vždyť nestavíme na zelené louce. Především - s ohledem na velmi dlouhý časový horizont úspor na stáří - je třeba vidět, že dnešní penzijní připojištění je pořád relativně velmi mladé. Vždyť se s ním začalo teprve na podzim roku 1994. Navíc, ve snaze zpřístupnit ho co nejširším vrstvám obyvatel, byla celá jeho konstrukce účelově zprvu nastavena tak, aby oslovila co nejvíce dospělých - nejstarší generaci nevyjímaje (a senioři i nyní představují asi jednu šestinu kmene). Je pak možné se divit tomu, že smlouvy byly uzavírány mnohdy na částky jen okolo 100 až 200 korun měsíčně, když právě při těchto nízkých platbách bylo možné získávat mimořádně vysokou prémii (až 50 % k platbě) v podobě státní podpory ze státního příspěvku?
Průměrný příspěvek účastníka se i tak sice poměrně rychle dostal přes 300korunovou hranici, ale - pokud nepočítáme vliv příspěvku od zaměstnavatelů - je v průměru pořád ještě hluboce pod 400 korunami, když hranice pro získání státní podpory je stanovena na 500 Kč (a v tom případě představuje maximum, tj. 150 Kč). Je jasné, že při takto nízkých měsíčních platbách jsou dnešní zůstatky na účtech i těch nejvytrvalejších účastníků ještě poměrně velice skromné.
Vezměme typický příklad mužů či žen, kteří si smlouvu uzavřeli při startu systému před devíti lety právě na 300korunovou měsíční platbu. Připočtěme k ní i státní příspěvek a skutečný nominální, zhruba 6% výnos připisovaný penzijním fondem. Je jim dnes zhruba šedesát let a jsou buď před odchodem do starobního důchodu, či ho už začali pobírat. Sami našetřili sice každý jen asi 32 tisíc korun, ale dalších asi 27 tisíc korun navíc získali dílem na státním příspěvku, dílem na výnosech.
Otázka zní prostě: Pokud na účtě mají okolo 59 tisíc korun (a rozhodnou-li se pro jednorázové finanční vyrovnání s penzijním fondem, pak na zdanění výnosů zaplatí okolo 2 tisíc korun a zbývá jim asi 57 tisíc korun), má smysl, aby požádali o doživotní penzi v očekávání posílení rodinného rozpočtu? Jak bude vysoká?
V případě mužů bude doživotní penze činit asi 370 korun a u žen, které se dožívají vyššího věku, a zůstatek je tudíž třeba rozpočítat na delší dobu), jen asi 330 korun. To je částka okolo 5 procent k jejich základní starobní penzi - pořád hovoříme o průměrech. Je to u tohoto mladého systému hodně, nebo málo?
Správná odpověď zní: Není to mnoho, ale za daných parametrů, to znamená jen po nejvýše devíti letech spoření a velikosti vkládané a připisované částky, to přece ani více být nemohlo! Přestože každý měsíc konečná suma utěšeně narůstá, do výše zmíněné cílové představy, kdy by celkový náhradový poměr měl činit až asi cca 65 %, z toho 50 % důchodu získávaného ze základního důchodového systému a dalších až 15 % z dodatkových systémů, je dosud velice daleko. Přesněji: U novopečených penzistů to je dosud jen asi jedna šestina uvažované částky pro jejich následníky. Známe-li příčiny případných rozpaků, je pak docela snadné hledat východiska.

Více proměnných = více prostoru k řešení

Pokud víme, že na výslednou částku úspor, tedy na "balík individuální dodatkové starobní penze", má vliv jak délka spoření, tak výše měsíční platby účastníka či plateb třetích osob či státní podpory (nemluvě o připisovaných výnosech z dobrého hospodaření penzijních fondů), je možné postupně rozebírat náměty, jak ten či onen parametr napříště posílit. Jde koneckonců o elementární matematiku s významnou úlohou času.
Nejvíce zřejmé to je u délky spořicí fáze. Vstoupit do systému až pár let před odchodem do starobní penze je skoro bezpředmětné - to už bývá pozdě k naspoření smysluplně vysoké částky. Ani vliv motivačních faktorů není tak výrazný, neboť klient je ochuzen o "kouzlo" výnosů z odložené daňové povinnosti, a tedy o "výnosy z výnosů". Je proto nanejvýš žádoucí motivovat především mladší ročníky občanů k podpisu smlouvy s vybraným penzijním fondem. Dnešní "míra připojištěnosti" podle věku účastníků nemůže uspokojit nízkým zastoupením nejnižších věkových kategorií, na které tíha penzijní reformy dolehne nejvíce. Ostatně struktura klientského kmene uvedená v grafu mluví sama za sebe.
Jednoduché komplementární opatření se rýsuje u druhého parametru. Pokud se již dospělý občan zapojí do systému penzijního připojištění (se smysluplně vysokou částkou), pak je na druhé straně nutné ho motivovat, aby v pozici plátce setrval co nejdéle. Penzijní připojištění požívá již nyní vysoké důvěry a je žádoucí jeho účastníka motivovat k chování, kdy by naspořené prostředky nevybíral ani jako odbytné (tedy před vznikem nároku na dávku, kdy přichází o státní příspěvek), a dokonce ani jako jednorázové vyrovnání (tedy jako jednorázovou dávku při splnění podmínek nároku na dávku). Naspořené částky by tak měly skutečně plnit svůj primární účel jako dávky (pokud možno) doživotní penze.
Je však nutné se vrátit k výše uvedenému propočtu, v němž současný novodobý penzista při volbě strategie, kdy se mu zůstatek na účtu - oněch necelých šedesát tisíc korun - rozpočte na odhadovanou, statisticky vymezenou "délku dožití", zvažuje, zda si raději nevybere částku rovnající se zhruba čtyřem měsíčním platům a nebude ji mít jako univerzální finanční rezervu. Je možné se volbě takového postupu zas tolik divit? Dosud je obhajitelná, a to právě svojí "velikostí". Naštěstí - pro budoucí účastníky i pro budoucí tlak na státní rozpočet - čas tu jasně hraje v jejich prospěch: Zůstatek na účtu rychle narůstá (u našeho modelového průměrného účastníka minimálně o více než 4 tisíce korun meziročně...).

Peníze a zas peníze

Jde o to, aby se tempo růstu peněz na účtech patřičně urychlilo. Nelze pochybovat o tom, že je třeba motivovat především ty účastníky, kteří v případě, že mají vyšší pracovní příjmy a nezvolili ještě další strategii svého spořicího programu na období seniorského věku a dosud mají nízké platby, k podstatně vyšším měsíčním příspěvkům. Zvlášť naléhavé to je u žen či u dosud ze strany penzijních fondů "neoslovených" osob.
V souvislosti s potřebou dalšího zapojení občanů je možné dokonce teoreticky uvažovat i o možnosti částečného vyvázání se z povinného státního systému důchodového pojištění, byť jde o námět spojený s řadou úskalí. Je však jistě možné si představit model, kdy by se "vyvázání" na základě individuálního souhlasu dotyčné osoby uskutečnilo, a to přesunutím části plateb odváděných do státního systému na individuální účty těchto osob u penzijních fondů. Tento případný přesun by přirozeně neznamenal snížení celkové výše placených příspěvků a ani z hlediska pojištěnců odvádějících pojistné či penzijního systému jako takového (myšleno součtem peněz plynoucích do jeho pilířů) by se prakticky nic nezměnilo.
Stranou nelze nechat ani širší diskusi ohledně subvarianty možné jiné struktury daňových plateb. Jde o model, kdy by se do základního systému sociálního pojištění mohly v budoucnu alespoň zčásti převést prostředky i z jiných než mzdových zdrojů, a poté by se otevřel prostor pro použití části prostředků takto získaných v nějakém dílčím rozsahu v doplňkových systémech, především v penzijním připojištění. Jisté motivační efekty lze očekávat vedle toho také z případné úpravy stávající podoby státní podpory, a to ať státního příspěvku či z daňových úlev.
To se již ovšem dostáváme na pole jistě zajímavých, ale v současnosti velmi vzdálených podob budoucího penzijního systému. Důležité je, že je na co navazovat. Penzijní připojištění po novele zákona nabralo druhý dech, jak o tom svědčí přírůstky účastníků i koncové stavy účtů. Diskutuje se o penzijní reformě, kde se otevírá prostor pro modifikaci dnešního systému nejen v prvním pilíři, ale i v dodatkových systémech. Jestliže víme, že podle tzv. Společné zprávy Komise a Rady Evropské unie z března 2003 o přiměřených a udržitelných důchodech se očekává, že význam soukromých zdrojů v oblasti důchodových příjmů bude mít v členských státech Evropské unie vzestupnou tendenci, kdy cílem je nejen vyšší zapojení osob do systému, ale i růst významu dávek penze, pak by Česká republika a její budoucí senioři neměli zůstat stranou. Hledáme způsob, jak lépe ochránit životní úroveň budoucích penzistů, a penzijní připojištění při řešení tohoto primárního zadání nemůžeme vynechat.

Autor je náměstkem ministra financí