Jana Bartošová: Ženy jsou málo slyšet

Diskuse o rovnosti postavení mužů a žen se dostává do centra pozornosti až v poslední době. Po překonání alergické reakce na všechna témata, která byť jen trochu nesou náznak feminismu, a po zavedení neutrálního pojmu gender zažívá Česká republika polemiku, kterou mají státy na západ od nás díky revoltujícím feministkám z větší části za sebou.
Na první pohled nebyl pro takovou diskusi ani důvod. Ženám v Česku, respektive v Československu, nic nebránilo studovat, pracovat musely stejně jako muži a ani právně nebyly diskriminovány.
Celý problém ale tkvěl v tom, že vše bylo řízeno shora komunistickou ideologií a pro otevřenou debatu nebyl prostor. Vedle vzoru údernice, která je schopna vykonávat jakoukoli profesi, přetrvával i patriarchální model rodiny s hodnou a starostlivou ženou-matkou, která se samozřejmostí sobě vlastní zvládá veškeré úkoly, jež jí rodinný život klade do cesty. Výsledkem byla dvojí zátěž žen, a to jak ve sféře pracovní, kde nesly profesní odpovědnost, tak i rodinné.
Najednou přišlo zajímavé zjištění, že přestože ženy v pracovním životě nejsou výjimkou, ba naopak máme nejvíce ekonomicky aktivních žen z kandidátských i členských zemí EU, jejich hlas a názor na důležitých místech není slyšet. A k rovnému postavení vzhledem k mužům mají daleko.
Navzdory podobné vzdělanostní struktuře obou pohlaví a i určité tradici v přítomnosti žen na pracovním trhu, je žen, které zaujímají místa s rozhodovací pravomocí, pramálo. Ženy pobírají v průměru dvě třetiny platu mužů a převážně působí ve finančně neatraktivních oborech, které se tak stávají feminizovanými. Navíc se tyto rozdíly nadále prohlubují.
Důvodů, které mohou objasnit zdroje tohoto stavu, je několik. Je to především tradiční role ženy jako matky a manželky. Ta s sebou nese mnoho povinností a práce, která má však charakter samozřejmé povinnosti, není nijak hodnocena finančně ani sociálně.
Byť většina českých domácností je odkázána na plat muže i ženy a oba jsou nuceni pracovat, rodina a domácnost je stále spojována více se ženou. Předpokládá se, že je to ona, kdo ji má na starosti. Nikdo se tak obvykle neptá, zda s nemocným dítětem nezůstane doma jejich otec. Automaticky se předpokládá, že tak učiní žena. Proto se i ve výzkumech ukazuje rodina a existence dětí zejména předškolního věku jako nejvýznamnější faktor v diskriminaci žen, protože již nejsou schopny vyhovět představám dynamické a flexibilní pracovní síly.
Častým argumentem, proč ženy nejsou tak úspěšné v práci jako jejich protějšky, je jejich nezájem o kariéru. Poměrně zajímavou teorií, která tento argument dává do trochu jiných souvislostí, je koncept vyhýbání se úspěchu.
Ve zkratce nám říká, že v obecném povědomí je úspěch ve veřejném životě považován za výsledek vlastností tradičně přisuzovaných mužům. Ženy, které úspěchu dosáhnou, pak očekávají negativní následky v podobě odmítnutí okolím či pocitů nedostatku ženskosti.
V běžném životě je hodnotou muže jeho dosažené postavení v zaměstnání a hodnotou ženy především harmonický rodinný život a čisté, řádně vychované děti. Úspěšná žena je tak podezírána ze staropanenství, nezájmu ze strany mužů či sobeckosti vůči rodině.
K řešení diskriminace na trhu práce lze přispět mnoha opatřeními. Především musí být problém dobře uchopen a k tomu je zapotřebí "ženský hlas" na všech zainteresovaných úrovních. Životní zkušenost žen se v mnoha ohledech liší od mužské. A právě díky nedostatečnému zviditelnění žen je svět i nadále utvářen v režii maskulinních obrazů.

Autorka je studentkou sociologie na Filozofické fakultě UK v Praze