Když hraje celá Anglie...

Coby. Před pár minutami skončilo finále mistrovství světa v ragby, v němž Anglie slavně porazila Austrálii. Ty růže nejsou ani české, ani politické. Nýbrž anglické ragbyové a šťastní fanoušci v nich právě vylezli ze svých obýváků.
Že je anglický sportovní fanoušek zvláštní tvor, všiml jsem si již mnohokrát. Navíc, týden před světovým ragbyovým finále jsem mohl studovat jeho zvyky zblízka: jeli jsme navštívit bývalé spolužáky našich dětí, kteří se odstěhovali mimo Londýn, a kromě nich jsme pochopitelně měli vidět i jejich rodiče. Následující den byl časem velkého ragbyového semifinále. O tom jsem ovšem až do pozdního večera neměl ani ponětí.
Bylo těsně před půlnocí, když paní domu nevinně zahlaholila na svého muže: Doufám, že ráno uděláš snídani!?
Zítra? Když musím vstávat na ragby?
Na jaké ragby? V televizi?
Anglie přece hraje s Francií! Nezlob se, ale na to se dívat musím. Beze mne by nevyhráli.
Tenhle pocit nepostradatelnosti bych znal. V Čechách a na Moravě je nepochybně častým argumentem mnohých fotbalových televizních fandů. Jak se ale ukázalo ráno, pojem věrnosti je mezi anglickými fanoušky ještě poněkud širší:
Dojdu se nahoru převléknout, řekl mi otec kamarádů našich dětí, když jsme spolu u televize pili kávu a čekali, až to ragbyové třeštění vypukne. Převléknout? pomyslel jsem si, a nepochopil nic. Pohlédl jsem na svou rozhalenou košili, a zařekl se, že kravatu si k televizi rozhodně nevezmu. Stejně s sebou žádnou nemám.
A pak to přišlo. Rozhodčí kdesi v Austrálii pískl a do televizního obýváku v malém anglickém městečku padesát mil nad Londýnem vstoupil fanoušek. Seklo mu to: ragbyová souprava byla kompletní. Bílý anglický dres s červenou růží. Bílé trenýrky. Tmavé stulpny. Jen domácí kožené bačkory si náš hostitel nepřezul, což bylo pravděpodobně hlavním důvodem, proč Francie zpočátku zápasu vedla. Jenže - Angličanů, kteří byli důslední a obuli si k televizi dokonce i kopačky, bylo pravděpodobně víc než nedůsledných, takže se skóre zápasu zase otočilo. Francie ten den neměla šanci.
Od okamžiku, kdy jsem ono převlékavé kouzlo spatřil na vlastní oči, si kladu otázku, jak sledování televize ve sportovním dresu vzniklo. Jde snad o reakci na skutečnost, že dostat se v Anglii například na fotbalový stadion vůbec není snadné? Přestěhovali se lidé v dresech ze stadionů prostě domů? Či jde o vyjádření příslušnosti k vlastní komunitě? Anebo je za tím ještě něco dalšího, jakási forma současného zaříkávání?
V každém případě, rituál fandovské televizní spřízněnosti vyjádřené prostřednictvím dresu není v Anglii vyhrazen ani pouze ragby, ani jen těm nejfanatičtějším. V časech, kdy britský premiér Tony Blair více dbal na získávání procent v žebříčcích popularity, se přiblížil "obyčejným" voličům tím, že poskytl rozhovor o své vášni pro fotbal. Jenže: premiér neřekl pouze to, že má hru rád a že někomu fandí. To by zřejmě bývalo nestačilo. Tony Blair rovnou přiznal, že pokud má čas, usedá o víkendu v Downing Street číslo 10 před televizi v dresu svého fotbalového klubu.
A teď jako bych slyšel hlasy českých ironiků: Nejde snad o zastydlé dětství? O neveřejnou, soukromou formu psychické nevyrovnanosti?
Pokud ano, pak je v Anglii masová, a země se s ní nijak netají. Většina fanoušků se totiž po zápase nepřevlékne nazpátek - a vyrazí do ulic, anebo na nákupy. V časech, kdy se právě dohrál fotbal, potkáte dresované všude. Budou různě staří, budou to ženy i muži, a budou dokazovat, že na hru mysleli (i když ji třeba vůbec neviděli).
Pochopitelně, že vyjít z vlastního obýváku ve strakatém dresu mezi lidi znamená vykročit ze soukromého rituálu - a prozradit vlastní identitu. Něco takového se samozřejmě neobejde bez odvahy. Ne že by snad hrozil fyzický útok protivníka. Ale je každý připraven za každé situace hájit vlastní barvu?
Ta část severního Londýna, kde bydlím, je například rozdělená na dva neslučitelné světy: tábor Tottenhamu a tábor Arsenalu. Když jsem byl v Londýně teprve týden a o rozdílech nic nevěděl, udeřil na mne muž odvedle: jsi Arsenal, nebo Tottenham?
Je mi to zatím jedno, řekl jsem. Byla to ta nejhorší ze tří možných odpovědí.
Takže to znamená, že budeš Arsenal, odplivl si soused. My proletáři z Tottenhamu víme hned, kam patříme.
V sobotu 22. listopadu dopoledne to v našem londýnském supermarketu vypadalo jako na srazu přátel anglického ragby. Šťastní fanoušci vyšli v dresech ze svých obýváků. Hraje-li se mezistátní zápas, otázka identity není složitá. Byla to sobota, které fanoušek říká: snadná.
Autor je redaktorem BBC