Nina Chruščovová: Zatímco Rusko spalo, Putin vládl

Zatímco Rusko spalo, Putin vládl

Volby v Rusku jsou obvykle spojeny s politickou krizí. Například znovuzvolení Borise Jelcina prezidentem v roce 1996 nejspíš zabránilo komunistickému vzkříšení - nikoliv revolucí, nýbrž skrze volební urny. Volby do Státní dumy, které proběhly včera, jsou obyčejně tišší událostí. Při těch letošních rozhodně ticho zavládlo - ticho jako v hrobě.
Prezident Vladimir Putin je dnes v Rusku tak všemocný, že by si voleb do dumy stěží kdo povšiml, kdyby nebyl zatčen a uvězněn Michail Chodorkovskij, ropný magnát, jenž si dovolil finančně podpořit dvě liberální strany stojící v opozici proti Putinovi. Obyčejné Rusy, kteří volby vnímají jako záležitost v jejich těžkých životech zcela bezpředmětnou, Chodorkovského zatčení nikterak nezasáhlo. Otřáslo ovšem mezinárodní důvěrou v Putina a v ostatních ruských magnátech a demokratických reformátorech probudilo vážný strach o jejich svobody.
Čím větší moc, tím nebezpečnější její zneužití, řekl roku 1771 Edmund Burke. Putin požívá více moci, než kolik je jí přiznáno kterémukoli jinému demokraticky zvolenému představiteli, a způsob, jímž ji uplatňuje, nyní vyvolává vážné znepokojení.
Prezidentský úřad zajišťuje Putinovi ohromující svobodu bez odpovědnosti. Na rozdíl od amerického či mexického prezidenta nemusí přemlouvat kongres opevněný hradbami ústavně oddělených mocí.
Oproti britskému či španělskému premiérovi nemůže být ruský prezident sesazen hlasováním o nedůvěře. Na rozdíl od německého kancléře jej neváže koaliční partner, který by mu dokázal bránit zajít příliš daleko. Liší se i od Berlusconiho v Itálii, Luly v Brazílii a Koizumiho v Japonsku, neboť nemusí krotit rivalitu ve vlastní straně.
K obrovské moci ruského prezidentského úřadu Putin přidává svou odměřenou povahu a obeznámenost s jemnými pákami ruské byrokracie. Nic z toho není nutně špatné. Zlé časy v Rusku vyžadují vládu, která dokáže odvážně jednat. Ale Putinova moc neoblomně útočí na hranice toho, co je v demokracii přípustné.
Koncentruje-li se v jediném místě tolik moci, je lákavé zadusit kritiku jejího uplatňování.
Většina stížností na Putina se zaměřuje na jeho snahy umlčet nezávislé kritiky. Ve snaze podrobit si magnáty Borise Berezovského a Vladimira Gusinského zadusil jejich mediální říše. A to jen proto, že se vzpírali přijmout jeho "dohodu", podle níž si nejbohatší Rusové měli udržet svá obchodní impéria, sebenečestněji získaná, nebudou-li se plést do politiky. V zemi, kde prezident jmenuje šéfy všech státních televizních i rozhlasových stanic, je kritiky vždy nedostatek.
Putinova mediální politika ale není argumentem pro to, že by příští rok neměl být opětovně zvolen. V zásadních politických záležitostech, na rozdíl od šerých koutů vlastních zájmů, je možné Putina stále vnímat jako dobrého prezidenta.
Rusko přivedl k čím dál těsnější spolupráci se Západem. Ve válce proti teroru i při jednání se Severní Koreou jde jeho politika do značné míry ruku v ruce s politikou americkou. V jiných oblastech sice přetrvává rétorika o "nezávislosti", avšak skutečné pochyby ohledně toho, kdo je spolehlivým partnerem Západu, visí spíš nad Německem než nad Ruskem.
Doma Putin z velké části jednal tak, jak ruské hospodářství vyžadovalo, přičemž vládu ponechal v úřadu dostatečně dlouho na to, aby sklízel úspěchy důslednosti. Jeho myšlenka "diktatury zákona" vyhovuje většině Rusů, takže Putin pevně drží otěže politického středu.
Na Putinově vládnutí je znepokojivá jeho neschopnost vnést do ruské vlády více transparentnosti. Všechny obchody jsou neveřejné. Zákony se objevují jako mávnutím kouzelného proutku. Nikdo neví, zda prezident dal příkaz k zatčení Chodorkovského či zvážil pustošivé dopady, jež zatčení bude mít na investice v Rusku. Potíž tkví v tom, že dokud se politické rozhodování skrývá v temnotách, nesčetné ruské mocenské frakce nebudou nikdy pohnány k zodpovědnosti.
Tak například, jaká "dohoda" byla smluvena s ruským jaderným průmyslem, aby pamatoval na pokračující výstavbu jaderných elektráren v Íránu? Nikdo neví. Dokázala by armáda tak úspěšně brzdit reformu, kdyby musela jednat otevřeně? Ve své snaze dát věci dohromady Putin neusiluje o utváření zákonů jejich prosazováním v dosti krotké dumě, nýbrž upřednostňuje přímé jednání s mocnými průmyslovými odvětvími a lobby.
Obavy z Putinova způsobu vykonávání moci ospravedlňuje zdánlivá nevyhnutelnost jeho znovuzvolení příští rok na jaře. Putin by si mohl získat vděčnost Rusů budoucnosti, jestliže chladně přezkoumá pravomoci svého úřadu.
Kontrolu moci nejlépe zajišťují demokraticky volené instituce - duma s opravdovými pravomocemi a skutečně účinná soudní moc, nikoliv smlouvání obchodů s lobbisty a vojenskými či průmyslovými zasvěcenci nebo obsazování vlády bývalými členy KGB, kteří dokážou jen zastrašovat. Putin by si měl uvědomit, že už kvůli prostému rozsahu jeho prezidentských pravomocí je nezbytné, aby se nejtemnější kouty kremelského rozhodování dostaly na denní světlo.
Autorka působí na New School University
(c) Project Syndicate