Pavel Šaradín: Rok pomalých změn a vulgarity

Rok pomalých změn a vulgarity

Událostí, které významně ovlivnily dění letošního roku, bylo několik. Přinejmenším dvě měly, mají a budou mít zásadní vliv na utváření české společnosti: volba prezidenta a referendum o přičlenění Česka do Evropské unie.
V příštích měsících či letech sehrají nemalou úlohu i volba Miroslava Kalouska lidoveckým předsedou, způsob zapojení do války o Irák, vládní lhostejnost ke korupci, jednání o evropské ústavě. Mnohé z nich se vzájemně prolínají a ovlivňují.
Než se pokusím je analyzovat, učiním odbočku. Rok 2003 se dá chápat i jako rok snížené politické kultury a zvýšené politické vulgarity. Tradiční ohniska vulgarity se rozšířila. To, co bylo vlastní především Sládkovým republikánům či Miloši Zemanovi, zasáhlo ostatní strany a jejich spřízněná uskupení.
Velmi "plodným" obdobím byly poslední týdny před referendem. Z prokomunistického tábora jsme v souvislosti s naším vstupem do EU slyšeli zvěsti o kolaboraci Špidlova kabinetu či srovnání vládní kampaně s působením Goebbelse.
Pozadu ovšem nezůstali ani naši konzervativci, jejichž myšlenkové vzory se původně nacházely v tradici britského gentlemanství a aristokratického ducha. Ale svět už není, co býval. Tak si konzervativně-liberální autoři své protiunijní argumenty shromáždili do knihy, jejíž obálce vévodil hanlivý znak ženského přirození.
Jejich dorost šel ještě dále. Redakce tribuny Pražského klubu Mladých konzervativců, časopisu Portál, umístila na obálce jednoho z čísel mezi dvanáct evropských hvězdiček srp a kladivo. Tedy symbol těch nejhorších zvěrstev, která páchali komunisté na miliónech lidí. Stejnou míru nevkusu projevili i někteří účastníci kongresu ODS, kteří se předháněli v tom, kdo více urazí politické protivníky.
Vrcholem byly reakce několika poslanců na adresu ministryně Petry Buzkové. Zde nehrála roli politická orientace, ale demonstrativní neúcta k ženě. Nový to prvek našeho politického sprosťáctví.
Z věcí, jež se nám podařily, stojí na prvním místě důvěra občanů ve smysl EU. Aniž bychom ji přeceňovali, občané se rozhodovali svobodně, nikoliv pod tlakem požadované účasti v referendu. Rovněž odpůrci se museli mobilizovat a dostatečně argumentovat, neboť nestačilo vyhlásit "nechoďte k referendu, tím řeknete NE". Naše debaty byly živé a hlas odpůrců natolik slyšitelný, že jsme se stali nejeuroskeptičtější středoevropskou zemí.
Za určité konstelace, která se o tento euroskepticismus opírá - třeba Václav Klaus na Pražském hradě, Jan Zahradil v Černínském paláci a silní komunisté ve sněmovně - může být zahraniční politika Česka vůči unii zcela jiná než dosud.
V souvislosti s referendem nesmíme zapomenout ještě jednu podstatnou skutečnost: Václav Klaus byl jediným čelným představitelem ze všech kandidátských zemí, který vstup do unie nepodpořil. A přitom to byl on, kdo podával v roce 1996 naši přihlášku do EU.
Po referendu bylo hlavní vnitropolitickou událostí roku zvolení Václava Klause prezidentem. Podařilo se mu to sice až na devátý pokus a jen těsně, nicméně tyto detaily nejsou rozhodující. Důležité je pamatovat si, čí zásluhou se na Hrad dostal.
Ačkoliv on sám tvrdí, že se tak stalo napříč politickým spektrem, je jisté, že vedle občanských demokratů jej nejvíce podporovali komunisté. S nimi ho pojí totéž co s Milošem Zemanem: podobný pohled na principy politiky a uplatňování moci.
Zároveň se Klausovi podařila zásadní věc. Otevřel sice komunistům dveře na Hrad, ale zároveň zamezil konsolidaci a případné spolupráci levice. Tím, že komunisté podpořili pravicového kandidáta, postavili mezi sebe a ČSSD zeď.
Dnes vidíme, že prezident navzdory svým slibům není nadstranický. Vůči vládě zaujal opoziční roli. Nejde pouze o nepodepsané zákony, pravidelnou kritiku, ale i drobná popíchnutí, jakým bylo prezidentovo pozvání novopečeného lidoveckého předsedy Kalouska na "seznamovací" schůzku. Když Vladimír Špidla stanul v březnu podruhé v čele ČSSD, Václav Klaus nic podobného neučinil.
Letošek lze přesto označit spíše jako rok koalice než opozice. Může se chlubit výsledkem evropského referenda, schváleným zákonem o státním rozpočtu i normami, souvisejícími s ekonomickou reformou. Kabinet ustál i snahu ODS vyslovit mu nedůvěru. (Jedinou vážnější porážkou je zvolení opozičního kandidáta prezidentem.) Hodnotíme-li Špidlovu koalici jako slabou, protože má ve sněmovně jen minimální většinu, pak je na tom opozice v míře slabosti ještě hůř.
Vládě chybí větší odvaha řešit nešvary, které tu přežívají z 90. let, především korupci. Několika ze 101 poslanců koalice totiž spřízněnost ekonomického a politického prostředí vyhovuje. Opozice sice čas od času přijde s kritikou korupce, ale ta se týká jen nejviditelnějších kauz, jakou je například privatizace hnědouhelných dolů. Čekat tak musíme na oživení odjinud.
Příležitost může přijít už příští rok, vstoupí-li některá z menších stran do Evropského parlamentu a dostane-li se do médií a k penězům, aby si jí voliči všimli. Tatáž naděje platí i pro volby do krajských zastupitelstev a Senátu.
Na otázku, jaký byl rok 2003 v české politice, lze odpovědět jednoduše. Máme nového prezidenta, stojíme před branami Bruselu a celkově jsme se pohnuli kupředu, ale šlo to pomalu, velmi pomalu.

Autor působí na katedře politologie Univerzity Palackého v Olomouci