Chci také vládnout, dal najevo Klaus

analýza

Chci také vládnout, dal najevo Klaus

/OD NAŠEHO SPOLUPRACOVNÍKA/
Podílet se na výkonné moci, smířit národ rozdělený minulostí a zbrzdit evropskou integraci.
S těmito záměry, jež zazněly ve Vladislavském sále při inauguračním projevu 7. března - v den 153. výročí narození prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka -, přicházel Václav Klaus na Hrad.
Po necelých deseti měsících je již jasnější, jak si to představuje.
Pravicový prezident především musí vysvětlovat, jak chce spolupracovat s levostředovou vládou. Ještě v březnovém projevu opakoval jednu ze svých okřídlených vět: "Chtěl bych být prezidentem aktivním, ale ne aktivistickým." Vyložil ji tak, že politiku chce ovlivňovat jen nepřímo.
Tento svůj postoj změnil o půl roku později, když se v projevu k 28. říjnu přímo přihlásil k účasti na vládnutí. Tehdy použil termínu běžného z francouzského politického života: kohabitace neboli soužití pravicové vlády a levicového prezidenta či naopak.
S účastí prezidenta na řízení země počítá i česká ústava: jsou to dvě součásti výkonné moci.
Klaus chápe jejich soužití právě podle francouzského vzoru. Na rozdíl od Francie má ale český prezident menší pravomoc. Bez vlády může jen jmenovat soudce a vetovat zákony. Na rozdíl od první republiky ale může bez souhlasu premiéra publikovat své projevy.
Klaus svých ústavních možností beze zbytku využívá.
Vrátil sněmovně čtyři zákony, první o daňovém zvýhodnění zoologických zahrad. Další tři vláda považuje za součásti své reformy financí. Zvyšují daň z přidané hodnoty u některých služeb - zdraží především telefon a právní poradenství, rovněž zvyšují odvody živnostníků na zdravotní pojištění a omezí výplatu sociálních dávek. Sněmovna jeho veto přehlasovala.
Klaus při vracení zákonů nijak nepřekračuje aktivitu svého předchůdce Václava Havla. Ten za vlády Miloše Zemana vrátil sněmovně celkem čtrnáct zákonů, také jeho ale poslanci vždy přehlasovali. Politolog Vít Hloušek z Masarykovy univerzity připomíná, že Havel byl ještě aktivnější, když na tři zákony - volební, o politických stranách a o ČNB - podal ústavní stížnost. Ústavní soud je pak definitivně zamítl.
"Klaus prosazuje své dlouhodobé postoje," vysvětluje Hloušek důvody k vetování daňových zákonů. Havel naproti tomu odmítal většinou zákony, které se dotýkaly ústavního pořádku, lidských práv (například lustrací, restitucí, vstupu do regulovaných zaměstnání), a také novely mediálních zákonů.

Chci také vládnout, dal najevo Klaus

Nejpřísněji Klaus vládu kritizoval v říjnovém projevu k poslancům. Připsal jí odpovědnost za nejvyšší rozpočtový deficit v dějinách země i za to, že se rozpočet nesnaží reformovat dost radikálně. Vládní snaha posílit moc státu omezuje podle Klause občanské svobody.
Klaus v srpnu kritizoval také Senát. Tehdy senátoři neschválili tři kandidáty na ústavní soudce a vyzvali prezidenta, aby s nimi další jména předem konzultoval. Ten to odmítl a obvinil zákonodárce z politizace ústavního soudnictví.

Důvěra roste

Klausova kritika má veřejný ohlas, naznačují to výzkumy veřejných mínění. Prezidentova popularita v posledních měsících roste, důvěřují mu dvě třetiny občanů. Naopak premiérovi a předsedům parlamentních komor podle společnosti STEM pouze třetina.
Politolog Michal Klíma z Vysoké školy ekonomické tvrdí, že Klaus ve svých aktivitách překračuje mantinely parlamentního systému vlády. S tím souhlasí i Ladislav Cabada ze Západočeské univerzity: "Staví se do role paralelního vládce, jako je tomu v poloprezidentských systémech," tvrdí Cabada. Žádný z politologů Klause neobviňuje, že by hájil zájmy své mateřské strany ODS. "Chová se daleko méně stranicky, než jsem čekal," říká brněnský politolog Hloušek.
Klaus v posledních měsících několikrát své aktivity vysvětlil tím, že sice přijímá ústavní mantinely, odmítá ale být provazochodcem, který nesmí udělat jediný krůček doleva nebo doprava. V rozhovoru pro Právo dodal, že se s chováním vlády nemůže smířit jako občan.

Budoucnost s Němci a smír s komunisty

Prezident v inauguračním projevu slíbil, že bude posilovat jednotu a svornost společnosti: "Budu hledat nejvyšší společný zájem celé země a všech jejích občanů, neboli to, co nás spojuje a v jistém smyslu i přesahuje." V prvním televizním projevu dva dny poté vysvětlil, že zamýšlí především překonat rozpory při výkladu dějin: "Nedopusťme, abychom trávili čas nikdy nekončícími spory o interpretaci minulosti a zejména posledního desetiletí."
Při snaze najít společný názor se minulosti věnoval v první řadě. Už jeho první zahraničněpolitický proslov k česko-německé otázce se týkal poválečného odsunu, který označil z dnešního pohledu za nepřijatelný. Zároveň vyzval oba národy k budoucí spolupráci.
Na rozdíl od Václava Havla pozval do Lán s ostatními předsedy stran komunistu Miroslava Grebeníčka. "Ukázal, že je nadstranický," hodnotí postup politolog Hloušek. Vztah ke KSČM, jejíž zákonodárci podpořili jeho volbu prezidentem, Klaus později několikrát vysvětloval. Zůstává kritikem komunismu, KSČM ale nepovažuje za nebezpečí pro demokracii. V dubnu do Lidových novin napsal, že některé návyky a instituce z dob komunismu nepřežily vinou současné KSČM, ale jiných politiků. V této souvislosti jmenoval Miroslava Sládka, Miloše Zemana a Jana Rumla.

Nepřeceňovat disidenty

V článku pro MF Dnes se 17. listopadu prezident zastal šedé zóny normalizačního režimu: "Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů v několika seskupeních sedmdesátých a osmdesátých let. Reakcí oné masy obyčejných občanů na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasívní žití v kulisách propagandy." Právě tito lidé svým chováním oslabili systém natolik, že se před čtrnácti lety okamžitě zhroutil.
V Právu později prezident dodal, že role skupiny disidentů se přeceňuje, když přece existovalo množství dalších aktivit, které systém oslabovaly. Mezi ně zařadil i své ekonomické semináře.
Politolog Cabada upozorňuje, že vedle šedé zóny se Klaus nejčastěji snaží rehabilitovat politiku devadesátých let, především období ekonomické transformace z let 1992 - 97, která byla spojena s jeho jménem.

Být a nebýt s Amerikou

Zahraniční politice, která patří k tradičním aktivitám českých prezidentů, věnoval v inauguračním projevu dvě věty: "Naši vlast čekají nelehké zkoušky. Půjdeme-li jim vstříc s dostatečným sebevědomím, s nerozhádaností, s jasným odhodláním obhájit naše nejvlastnější zájmy, ale i s patřičnou pokorou, uspějeme."
Poprvé svůj postoj osvědčil, když koncem března odmítl účast České republiky v proamerické koalici při intervenci v Iráku. České bezpečnostní zájmy vyžadují americkou přítomnost v Evropě, vysvětlil své stanovisko německému týdeníku Die Zeit. Přitom ale nemá smysl vyvážet spolu s Američany demokracii tam, kde si ji lidé nepřejí. "Nepotřebujeme Evropu jako ve světě intervenující mocnost," řekl prezident. Politolog Cabada míní, že Klaus se snaží Česko udržet stranou zásadních rozhodnutí v zahraniční politice a nazývá jeho styl "být a současně nebýt u toho".

Evropu s demokratickou kontrolou

Skeptický zůstal prezident i k rozšíření Evropské unie. V dubnu podepsal v Aténách Smlouvu o přistoupení k EU a v září v bavorském Pasově řekl, že vstup do EU nemá pro Česko alternativu. Tvrdě však kritizoval snahu zavést evropskou ústavu a v prosinci po krachu bruselského summitu uvítal, že si evropští politici uvědomili její rizika. Podle Klause totiž bruselská ústava zakládá nový státní útvar Evropskou unii, kterému členské země svěří působnost k dosažení společných cílů - tím by v Evropě přestaly existovat suverénní státy a zůstal by jediný superstát.
Prezidentův názor se liší od postoje vlády, která prosazuje rychlejší integraci.
Experti nečekají, že prezident názor změní. V listopadu v Americe připomněl ideové důvody svého odporu k ústavě. Pouze v národních státech je podle něho možná demokratická kontrola politiky. Internacionální instituce nemůže národní stát nahradit, a když, tak pouze nedokonale. Jako zástupce společnosti, která prošla komunismem, pak Klaus považuje za povinnost varovat, kdykoli je svoboda a demokracie ohrožena. "Politická moc přechází do rukou nátlakových zájmových skupin," hodnotí vývoj v Evropě český prezident.
Pokud některý z příštích summitů ústavu schválí, považuje prezident za nezbytné referendum, kde by se k ní mohli občané vyjádřit.