Marina Vyskvorkina: Opera je jako jed

Jak dlouhá byla cesta z Oděsy do Prahy a potom do Ameriky?
Neřekla bych, že byla zase tak náročná. Když víte, co chcete, příliš dopředu nepřemýšlíte, jak který krok bude náročný. Mockrát mi bylo těžko, ale nikdy jsem moc nepochybovala.
A to jsem většinu zásadních rozhodnutí prožívala sama. To mě tak nějak "zakalilo". Mockrát jsem se dostala do situace, kdy jsem byla schopná už jen brečet. Pak jsem ale zase vstala a něco udělala.
V té chvíli jsem u sebe neměla nikoho blízkého. Ani rodiče, ani manžela. V čem by mně vlastně měli pomoct? V rozhodování? To musí každý sám. To nejlepší řešení stejně najde každý jen sám v sobě.

Proč jste se rozhodla právě pro operu?
Naplňuje mě, mám ji v srdci, a kdybych nemohla zpívat na jevišti, byla bych nešťastná. Navíc mám to štěstí, že zpívám role, které se hodí k mému naturelu. Chvílemi skutečně žiji jako Ofélie v Hamletovi nebo Violetta v Traviatě.

Prý od svých třinácti let u sebe nosíte noty k árii "Séguédille" z Carmen...
Ano, to byla první postava, kterou jsem slyšela na jevišti. Uchvátila mě. V té chvíli jsem prohlásila: Maminko, já chci být operní zpěvačkou. Chci být jako Carmen.
Dodnes si myslím, že tato postava se k mému naturelu hodí nejlépe. Bohužel se ale nehodí pro můj hlas. Nikdy tuto roli nemohu mít. Zničila by mi hlas.

Kdybyste si na jeden jediný den mohla vybrat vysněnou postavu, která by to byla?
Ale já už takovou roli mám. Je to Violetta v Traviatě. Obsahuje všechno - lásku, vášeň, smrt. Chtěla bych ještě jednou potkat podobnou roli.

Ve svých rolích prožíváte všechny zásadní lidské emoce. To je důvod, proč tvrdíte, že operní pěvci jsou šťastní lidé?
Dáváte mi těžké otázky, nezlobte se, budu mluvit v ruštině. Ano, jistě. Podívejte, jenom kolikrát jsem si na jevišti prožila smrt. Většina mých postav na konci umírá.

To ale není zrovna povznášející zkušenost. Lze se do tohoto pocitu skutečně vžít?
Asi ne. Vím, jak bolí, když odejde blízký člověk, ale myslím, že hlubší úvahy nad tím, co vlastně je smrt, zaměstnávají starší lidi. Já, i když to na jevišti prožívám často, si to zase tolik pod kůži nepouštím.
Smrt je vlastně jediný pocit, který nejsem na jevišti schopna plně prožít. Asi nikdo z nás. Kdo může říct, že ví, co je to smrt?

Ale jsou tady ostatní pocity, které vám jeviště umožní ve zkratce zažít. Neovlivňuje to schopnost prožít si je v normálním životě?
Někdy je skutečně dost těžké vrátit se do normálu. Vždyť v jednom jediném představení projdu vším. Třeba právě v Traviatě - na začátku dobrá nálada, láska, pak ztrácím milovaného člověka a za tři týdny přichází smrt. Všechno během pouhých tří hodin.
To člověka ničí. Vykrádá mu to duši, energii. Tu si pak musím doplnit.

Čím?
Několik hodin jen ležím, nejím, nepiji, s nikým nemluvím. To mi vydrží do druhého dne.

Jak dlouho ve vás každá role doznívá?
Ještě tak hodinu dvě to prožívám.

A před vystoupením? Probudíte se už ráno například jako Violetta?
Ne, tou se stávám příchodem do divadla. Do té doby se chovám jako každá jiná žena. Musím uklidit, něco uvařit, nemám čas na takové věci.
Ale příchodem do divadla, když si oblékám kostým, češu se a líčím, se měním.

Jak se pak dokážete zbavit určitého afektu, který si operní projev žádá?
No, asi mi trochu zůstává pod kůží. Snad je to normální.

Pro operu jste se rozhodla už jako malá holka. Jak jste mohla tušit, co všechno znamená?
Odmala jsem byla živé dítě, neustále jsem se chtěla předvádět, přednášet básničky, zpívat každému, kdo byl ochoten naslouchat. Ten pocit jeviště už byl ve mně.

Splnil se vám sen, tleská vám Evropa i Amerika. Kam půjdete dál?
Skutečný vrchol mám teprve před sebou, a to především znamená, že mě čeká spousta tvrdé práce. Pracovat na sobě - to je jít dál.
Nyní mám nastudováno dvanáct rolí, ale to zdaleka nestačí. Čím více, tím lépe.

Je těžké skloubit hledání sebe sama, poctivou práci a zároveň nepodlehnout požadavkům marketinku či imagemakerů na obecnou líbivost, a všech těch rozmělňovacích faktorů?
Závidím časům minulým, kdy byli operní pěvci zbožňováni, kdy jim skladatelé psali role na tělo. Dnes je operní pěvec naopak nucen přizpůsobit se okolnímu světu.
Je skutečně velice složité zůstat dnes věrná své vlastní cestě a nenechat se rozmělnit požadavky okolí. A nemusejí se týkat jen povrchností, ale třeba i některých rolí, které by se takříkajíc prodaly. Nezřídka dostávám otázky, proč nezpívám například Mimi. V té chvíli tvrdím - ano, ale až za pět šest let. Teď ne. Neříká se to lehce, ale je to jediná možnost, jak se nezničit.

Dokážete se sama rozhodnout, na jakou roli váš hlas dozrál?
Někdy ano, ale raději se radím se svou profesorkou na oděské konzervatoři Taisiou Morozovovou, která zná můj hlas a mé možnosti v tu kterou chvíli.

Ale jak jste sama přiznala, nejvíc se řídíte vlastní intuicí.
Ano, díky Bohu ano. I v osobním životě. To ale neznamená, že mi všechno vychází. Člověk asi musí dělat chyby. Jinak nikam nepostoupí.

Čekáte, navzdory všem dnešním odlišnostem, že se i dnes objeví skladatel a napíše operu vám "na tělo"?
To je můj sen.

Jak by taková role měla vypadat?
Zcela podle mého charakteru, naturelu.

Tedy?
Temperamentní, něžná. Aby tam byla láska, vášeň, všechno.

Když se mladý člověk chce stát zpěvákem a není si zcela jistý, zda právě operním, neměl by se o to podle vás raději pokoušet. V čem je opera tak výjimečná?
V opeře můžete prožít jak lásku, tak smrt, ty nejsilnější pocity, které člověka duševně obohacují, ale zároveň i vysávají. Opera je jako jed. Jed, který nedostáváte v životě, ale jen ve chvíli, kdy vstupujete na jeviště. Jed, který vás tráví, ale bez kterého už nemůžete žít.

Totéž tvrdí i činoherní herci. V čem je opera stejná?
Opera je skutečně i herecká disciplína. A prožitky herců i pěvců jsou podobné. Herec taky přijde do divadla celý nemocný, vstoupí na jeviště a na všechno zapomene. Čím to je? Právě tím jedem.

Říká se, že každý zpěvák nejlépe cítí hudbu v rodném jazyce. V jakém jazyce ji nejlépe cítíte vy? Narodila jste se na Ukrajině, ale doma se už cítíte v Česku...
Samozřejmě že v ruském. Zpívat v italštině nebo i v němčině je krásné, ale skutečnou lásku nebo bolest umím zatím vyjádřit jen v ruštině.
Proto se dál učím italsky, německy, česky. Nechci znát jazyk jen proto, abych se v něm dorozuměla, ale abych v něm dokázala co nejvíce cítit.

Cítíte nějaké podobnosti mezi českou a ruskou hudbou?
Když poslouchám českou operní hudbu, myslím, že s ruskou má společnou určitou melodiku, prostou melodiku, která je charakteristická pro slovanskou hudbu. Všichni skladatelé vycházeli z folklóru své země. V obou hudbách je typická určitá duševnost.
Z českých operních rolí by mě lákala Mařenka, Rusalka...

Čekáte tedy na svou Mařenku z Prodané nevěsty?
No, ráda bych. I když...Ona je na můj temperament moc pasívní, proto se s ní možná úplně minu. Je to zajímavá role, ale nejsem to úplně já. Tedy v tuto chvíli. Co já vím, jaká budu za pár let...

Máte zkušenosti i z Ameriky, kde podle mnohých operních pěvců obecenstvo chápe operu trochu jinak. V čem?
V Americe pojímají operu jako šou. Ale to neznamená, že nejsou schopni prožívat žádné emoce. Stejně tak jsou schopni ocenit i umělecké výkony. I když v tom jsou asi nejtemperamentnější Italové. Vstávají a křičí bravo během představení, ale stejně tak dokáží pískat a bučet, když nejsou spokojeni.
Nyní se těším do Hamburku, kde je také velice dobré obecenstvo. A protože spolu mluvíme v Česku, musím říct, že i vaše publikum postupně roztává. Stále častěji se setkávám s reakcí během představení, lidé se už nebojí nebo nestydí dávat své emoce najevo.

Občas slýcháváme, že je opera jako žánr přežitá, že ji nahradí muzikál. Mnohé inovační režisérské pokusy se o to alespoň snaží.
Opera je věčná, protože se zabývá základními tématy, jako je láska, nenávist, zrada, život, smrt. Tato témata se nevyčerpají. Stejně tak jako nezmizí z našeho života.

Vaše jméno - Marina, znamená mořská - váš manžel je námořním kapitánem... Věříte na osud?
Ano, to není náhoda. Věřím v osud. Jsem fatalista. A nevěřím lidem, kteří tvrdí, že v osud nevěří. Jsem přesvědčena, že i když se člověk něčemu, co je mu osudově dáno, chce sebevíc vyhnout, stejně ho to nemine.

Váš muž na vás čekal po představení. Stal se z něj věrný divák, nebo jen váš průvodce?
Chodí na všechna má představení, je můj nejvěrnější divák, od kterého ale rozhodně nemůžu čekat, a ani nečekám, jen samou chválu. Třeba mi řekne: Víš, na začátku druhého jednání jsem ti jako herečce úplně nevěřil.
Má intuici, kterou respektuji. Dám na něj, většinou je stále se mnou, provází mě všude po světě a nikdo nezná mě i moji práci tak dobře jako on.
Když jsme se seznámili, měl velkou chuť operu poznat a pochopit. Dnes je to on, kdo mi nosí nahrávky oper, které já vůbec neznám.

Obětovala byste opeře vše? Vzdala byste se pro kariéru i rodinného života?
I když operu miluji, vím, že mi nedokáže život zcela naplnit. Chci mít normální život, děti. Chci být šťastná a to mi jenom práce dát nedokáže. Najít ale ten správný balanc mezi tím je strašně těžké.
Už dnes je pro mě důležité dělat i jiné věci. Studuji jazyky, ale hlavně, alespoň si to myslím, žiju vcelku normální život, starám se o manžela. To mi pomáhá. Myslím, že se spousta umělců vnitřně zcela vyčerpala právě proto, že neprožívali svůj život, ale jen chvíle na jevišti a nic jiného pro ně neexistovalo. Takhle to já nechci.

Jste prakticky na počátku kariéry. Kde jste získala tento nadhled?
Myslím, že každý člověk by se měl snažit poznávat sám sebe, hodně číst, mít odvahu přemýšlet, proč chce právě některé věci, nebát se sám sebe.

Tento nadhled vás neopouští ani ve chvílích, kdy o sobě slýcháváte jako o jedné z nejnadanějších současných sopranistek? Ani chvilku se nenecháte unášet pocitem vlastní výjimečnosti?
Ne. Skutečně. Já se nechci stát člověkem-samožerem. Když nad sebou a svou prací přestanete přemýšlet, pochybovat, je to vaše smrt. Umělecká smrt. Já chci jít pořád dál.

Marina Vyskvorkina
Narodila se v roce 1975 v Oděse, kde absolvovala vyšší hudební školu a hudební akademii. Její mezinárodní kariéra začala v roce 1998 na festivalech v Praze a Českém Krumlově. Z operních rolí má na repertoáru především Violettu (Verdi - La Traviata), kterou zpívala ve vídeňské, hamburské a oděské Státní opeře, v Praze ve Státní opeře i v ND, a Gildu ve Verdiho Rigolettovi, s níž vystoupila v americkém Connecticutu, v italském Palermu, v SOP i v ND Praha. Ve Vídni, Stamfordu, Parmě, Piacenze a v Karlsruhe ztvárnila titulní roli Donizettiho Lucie di Lammermoor. V Berlíně a v Praze účinkovala jako Pucciniho Musetta, zpívala i Belliniho Giuliettu v Catanii, Gounodovu Juliette v Connecticutu a Auberovu Manon v irském Wexfordu. V SOP vystoupila rovněž jako Ofélie (Thomas - Hamlet), Královna noci (Mozart - Kouzelná flétna) a Oscar (Verdi - Maškarní ples). V Brně zpívá trojroli Olympie, Giulietty a Antonie v Hoffmannových povídkách. Její nejnovější rolí je Donna Anna v Mozartově Donu Giovannim v ND Praha. Je vítězkou 2. mezinárodní pěvecké soutěže Premio Gianfranco Masini Credem v italském Reggio Emilia a absolutní vítězkou 32. mezinárodní pěvecké soutěže A. Dvořáka v Karlových Varech.