Stáří se nedá odvrátit, ale jde je odložit

Už nyní je průměrný věk obyvatel Česka nejvyšší v dosavadní historii: u mužů dosahuje 37,1, u žen dokonce 40,3 let. Počet lidí starších 60 let už v roce 2001 převýšil počet dětí do 14 let.
Česko však není ve světě výjimkou. Ve většině evropských zemí už nedochází ani k prosté reprodukci, to znamená, že se rodí méně než 2,1 dítěte na jedno manželství. Nejhůře je na tom Itálie, kde připadá na jedno manželství v průměru 1,2 dítěte; přitom Itálie má převážně katolické obyvatelstvo a církev tam vždy ostře vystupovala proti kontrole porodnosti.
Podobně jsou na tom i jinde, třeba ve Španělsku, Řecku nebo v Rusku. Nižší porodnost než 2,1 má nyní více než šedesát zemí světa, mezi nimi Japonsko, Jižní Korea, Írán a dokonce i Čína.

Zpět do dob morové rány

Za dvacet let se zejména v Evropě mohou začít projevovat následky dnešního trendu velmi dramaticky. Jak poznamenal torontský žurnál Discover, v okamžiku, kdy zestárne dosud silná předcházející produktivní věková skupina, obyvatelstvo Evropy klesne na úroveň, kterou zde naposledy zaznamenali v době moru ve 14. století. Při podobných prognózách se však nebere v úvahu migrace; protože v Česku momentálně žijí pouze dvě procenta cizinců, zvýšení jejich počtu je jednou z cest, jak zemi aspoň trochu omladit.
Posun věkové struktury samozřejmě vytvoří tlak na důchodový, sociální a zdravotní sytém. Protože dnešní muži-čtyřicátníci sotva mohou počítat s odchodem do důchodu před dovršením sedmdesátky, jedním z nejdůležitějších úkolů vědy bude posunout hranici aktivního života co možná nejdále. Aby to však bylo možné, potřebujeme víc vědět o tom, jak a proč vlastně stárneme a zda jsou nemoci stáří (rakovina, Alzheimerova či Parkinsonova choroba, vysoký tlak) skutečně nevyhnutelné.

Teorií stárnutí je jako hub po dešti

K prodloužení aktivního života by velmi pomohlo, kdyby se podařilo odpovědět na otázku, kolik ze stařeckého snížení schopností mají na svědomí opravdu jen nemoci a nakolik je za ně odpovědné "obyčejné" stárnutí. Zatím se na tom vědci nedokážou shodnout.
Jeden z dlouholetých badatelů na tomto poli, anatom Leonard Hayflick, už před lety vtipně poznamenal, že teorií stárnutí je skoro tolik, co gerontologů, tedy lékařů, kteří se stárnutím zabývají. Hypotézy totiž nelze dostatečně ověřit, a proto ani vyvrátit.
V podstatě se teorie stárnutí dělí do dvou skupin. Jedna předpokládá existenci plánu zakódovaného v buňce či v organismu; jde buď o "geny smrti", nebo o hormony vylučované ve stanovené době v mozku hypothalamem či podvěskem mozkovým. Podle těchto teorií je stárnutí jev úplně normální a podléhají mu všichni živočichové. Mnozí zastánci této teorie si myslí, že by mohly délku aktivního života ovlivnit zásahy do genomu buňky, případně do hormonálních či jiných pochodů, probíhajících v organismu.
Do druhé skupiny patří teorie, které připisují stárnutí na vrub především postupnému opotřebování buněk a organismu. Život zkracuje nevhodná strava, vysoký příjem kalorií, znečištěné životní prostředí, stres, zhoršená činnost imunitního systému a v neposlední řadě postupné hromadění škodlivin, vznikajících náhodnými mutacemi DNA při dělení buňky. Vedlejším produktem metabolismu a okysličování buňky jsou volné radikály - vysoce reaktivní atomy s jedním volným elektronem. Ty se podílejí na vzniku nejzávažnějších nemocí; medicína jim vyhlásila válku už dávno.

Telomerová hypotéza a gen shc

Známý německý biolog August Weismann, který v roce 1882 zformuloval jednu z prvních teorií stárnutí, tvrdil: "Smrt nastává proto, že se opotřebované tkáně nemohou donekonečna obnovovat." Jedna ze zajímavých hypotéz z poslední doby však tvrdí, že buňky, a tedy i tkáně, by se nemusely opotřebovávat tak rychle. Podle této hypotézy totiž stárneme kvůli zkracování telomer.
Telomery jsou opakující se sekvence DNA na konci chromozómů, které je chrání před poškozením a zabezpečují jejich stabilitu při opakujícím se dělení buňky. Spolu s každým buněčným dělením se však telomery zkracují, a když se opotřebují, chromozómy ztrácejí svého ochránce a buňka umírá. Kdyby se našel způsob, jak zabránit zkracování telomer, stárnutí by se zcela jistě zpomalilo, myslí si někteří vědci.
Giuseppe Pellicci z Evropského institutu experimentální onkologie v Miláně nedávno překvapil svět tvrzením, že našel tajemství dlouhého života - zatím alespoň u myší. Je ukryto v genu shc, přesněji v bílkovině p66, kterou tento gen kóduje.
Pellicci a jeho spolupracovník Pier Paolo Di Fjord studovali lidské nádory, tumory. V roce 1992 při tom náhodou narazili na gen shc, který nazvali Chic. Zjistili, že shc kóduje dvě téměř shodné bílkoviny, které však mají různé funkce. Jedna, p52, reguluje růst buňky a chrání ji před nekontrolovaným dělením, druhá, p66, řídí apoptózu - buněčnou smrt. Pellicci a Fjord vypěstovali geneticky upravené myši s "vypnutou" bílkovinou p66. Výsledek? Žily o třetinu déle než kontrolní skupina, a netrpěly ani stařeckými nemocemi jako je arterioskleróza.
"Proces stárnutí je bez jakýchkoliv pochybností zakódován v naší DNA," tvrdí Pellicci. Už předtím totiž vědci podobný "gen stáří" našli v mušce octomilce. Myš je však savec a sdílí většinu genů s člověkem, a co funguje u myši, mělo by v principu fungovat i u člověka.
Nabízí se tu ovšem minimálně jedno ale: geny hrají v lidském organismu jako orchestr, a nikdo neví, co může udělat vypnutí jednoho genu nebo bílkoviny s dalšími nástroji. V tomto případě by mohl být ohrožen právě mechanismus kontroly dělení buňky, jehož selhání je prvním krokem na cestě k rakovině. Další otázka zní, zda a jak lze vůbec vypínaní genů zkoušet na lidech.
Vydržme proto, až co ukáží další pokusy s "geny stáří".

Genetický spouštěč osteoporózy

Jednou z rozšířených nemocí pokročilého věku je osteoporóza, při níž postupně řídnou a slábnou kosti; trpí jí hlavně ženy po menopauze. Na jejím vzniku se podílí životospráva a celkový životní styl, ale i genetické faktory. A zde - v porovnání s hypotézami o stárnutí - jsou už genetici na pevnější půdě.
Vědci z islandské firmy deCODE zkoumali vzorky DNA 207 rodin, jejichž členové trpěli na časté zlomeniny. Zjistili, že lidé, kteří zdědili jednu ze tří forem genu BMP2, mají až třikrát vyšší riziko osteoporózy. Tento gen totiž kóduje bílkovinu, která stimuluje tvorbu kostí. Jestliže s ním něco není v pořádku, maximální kostní masa, která se vytvoří před menopauzou, nedosáhne potřebného množství.
Vztah genu BMP2 a osteoporózy už vědci dokázali nejen u islandské, ale i u dánské populace, nyní zkoumají vzorky DNA amerických žen. V principu by však testem měly projít všechny mladé ženy. Zjistí-li se u nich tato genetická varianta, měly by začít cvičit, jíst více potravy obsahující vápník a možná brát i potřebné léky. Na trhu by se měl už brzy objevit genetický test, který na základě této studie vyvíjí firma Roche Diagnostics.

Boj proti nemocím stáří pokračuje

Podobných případů úspěšného tažení proti nemocím stáří, v nichž hraje prim rakovina, bychom našli mnohem víc. Například vědci z Weizmannova institutu v izraelském Rehovotu dokázali zlikvidovat rakovinový nádor u myší s pomocí dvou látek z obyčejného česneku - sirné organické sloučeniny aliinu a enzymu alinázy. V cibulkách česneku jsou oddělené, avšak při poškození česnekové tkáně (třeba mikrobem) se dostanou do kontaktu a vznikne obranná látka allicin.
Izraelští vědci zjistili, že nádorové buňky mají na svém povrchu receptory, na které se alináza dokáže navázat a počká tam na aliin. Když se tyto dvě složky setkají, vytvoří kompletní allicin, který je pro rakovinové buňky jedovatý, a snadno je zničí. Tato "chytrá bomba" bude možná jednoho dne účinná například po chirurgických zákrocích, kdy není známo, zda se v těle stále ještě neskrývá malé ložisko zhoubné nemoci.
Výzkumníci z univerzity v australském Newcastlu zase úspěšně vyzkoušeli při likvidaci myšího zhoubného nádoru kůže (melanomu) obyčejný virus, který způsobuje rýmu. Zjistili totiž, že povrchový "klíč", který tento virus nese, docela dobře zapadne do "zámku", který je na povrchu buněk melanomu; toto blízké setkání pro buňky melanomu nedopadne dobře. Zdravé buňky však virus nechá na pokoji, protože je "neodemkne".
Vědci z americké Illinoiské university v Urbana-Champaign experimentálně potvrdili, že stará moudrost "v zdravém těle zdravý duch" platí do slova a do písmene. Zobrazení mozku s pomocí vysoce výkonné magnetické rezonance ukázalo významné změny v šedé i bílé mozkové hmotě u lidí nad 55 let, kteří pravidelně cvičili. Čím starší byli ti, kdo se cvičení věnovali, tím větší užitek z něho jejich mozek měl. Možná, že právě podobné jednoduché prostředky ukrývají i odpověď na otázku, jak postupně vyzrát na Alzheimerovu chorobu, která ve velkém ničí neurony v hlavách postižených lidí, hlavně starých.
Jiný výzkum ukázal, že určitou prevencí demence by mohlo být i užívání vyšších dávek vitamínů E a C (přibližně 400 jednotek, respektive 500 mg denně).
Naději pro milióny lidí na světě, kteří trpí na Alzheimerovu chorobou (jedním z nejznámějších postižených je bývalý americký prezident Ronald Reagan), představuje výzkum na 300 pacientech, který koordinuje skupina z medicínského střediska univerzity v Rochesteru. Cílem studie je ověřit, zda by nemocným nepomohl valproat - lék, který se už čtyřicet let používá na léčbu epilepsie, migrén a maniodepresívní poruchy.
[*]

Autor je redaktorem slovenského deníku Sme