Foto: Štěpán Hon
Kišiněv je nenápadně příjemné město, k dokonalosti turistického centra má však daleko. Zvláště v centru ozdobeném historizující architekturou z 19. století, která se však krčí hned vedle škaredých paneláků Chruščovovy a Brežněvovy éry, lze objevit mnoho pěkných míst.
Kišiněvská okrajová sídliště jako by z oka vypadla sídlištím českých měst. Šedé bloky panelových domů, chátrající parkoviště, na kterých děti jezdí na kolečkových bruslích nebo na skateboardech. V porovnání s našimi městy je ale v Kišiněvě velké množství zeleně. Mezi domy pobíhají hladoví toulaví psi, kterých je nevídané množství, ale nejsou člověku nebezpeční. Mnohem nebezpečnější je chodit po ulicích v noci. Veřejné osvětlení nefunguje a děr v chodnících je nepočítaně.
Centrum, zejména bulvár Štěpána Velikého, je beznadějně přeplněné troubícími auty, kterým do počtu konkurují maršrutky - minibusy nabírající cestou pasažéry. Jedná se vlastně o upravené tranzity, do kterých jsou pouze přidány sedačky. Maršrutky jsou zásadně od počátku trasy plné, přesto cestou lidé stále přistupují. Když už není místo a nikdo nechce vystoupit, nařídí šofér, aby se lidi více zmáčkli. Maršrutky jsou dvakrát dražší než trolejbus, ale jezdí často a jsou rychlejší. Peníze se posílají řidiči po cestujících a stejnou cestou se vracejí drobné. V Kišiněvě stojí cesta dva lei, v Tiraspolu jeden rubl. V obou případech se jedná asi o čtyři koruny.
Také doprava trolejbusem nebo autobusem je zážitkem, protože bývají beznadějně přeplněné a lidé do sebe neustále strkají. Jízdenky prodávají průvodčí, kteří se i přes neprostupná těla dokáží prodrat na konec trolejbusu a zpět. V polovině 90. let dopravní podnik průvodčí zrušil, ale lidé začali jezdit hromadně na černo a tržby klesly o 60 procent. Dnes už jízdy na černo prakticky neexistují.
Chodníky slouží spíše jako parkoviště pro auta. Před volbami se do ulic nahrnou stavební dělníci, kteří rozlámané chodníky opravují, jako připomenutí všem občanům, že zastupitelé dbají o obecné blaho. Když ale volby skončí, všeho nechají a na ulicích pak chodci několik měsíců musejí přeskakovat ještě větší díry, hromady stavebního písku a naskládanou dlažbu. Ta sice rukou nenechavců zmizí nejrychleji, ale díry zůstávají.
Problém je, když si člověk chce na chvíli sednout. Lavičky totiž nejsou ani v některých parcích. Proto je lepší zavítat do některé z cukráren nebo kaváren, kterých je v Kišiněvě dostatek. Mají v nich leccos, třeba i pivo, ale hlavně tu lze nerušeně sedět a pozorovat městský ruch skrze záclonu.
V restauraci pětihvězdičkového hotelu Joli Alon, kde pokoj stojí 150 eur a ve kterém nocuje většina top-byznysmenů, nemají věšák, a tak si bundy poněkud neelegantně přehazujeme přes židle. Ceny jsou překvapivě vlídné, s večeří se vejdeme v přepočtu asi do 200 korun. Tisíckrát vypraný ubrus sice není dobrou vizitkou, ale aspoň menu je v několika jazycích. U recepce jsou vystaveny šperky a hodinky za dva tisíce dolarů, kdo si je asi tak koupí? Hotel je téměř prázdný, na chodbách potkáváme jen pár Němců a Itala.
Uvnitř hotelu se příjemně topí, ve většině kišiněvských bytů je naopak zima, teplárna topí jen málo, protože lidé za teplo neplatí. Podzim je v metropoli vždy deštivý. A prší pořád. Náhle se odněkud z Ukrajiny přižene vítr, a potom padá déšť. Zdánlivě rovné asfaltové silnice a chodníky se změní v labyrint kaluží, spíše jezer, kterým se nelze vyhnout. Nevyhýbají se jim ani řidiči, a tak je většina chodců pocákaných.
V noci nefunguje městská doprava a jedinou možností, jak se dopravit domů, je taxík. Ceny jsou jednotné, platí se třicet lei, maximálně čtyřicet, a co je milé - cizince se většinou nesnaží podvést. Pěšky se v noci nedoporučuje chodit, ulice jsou tmavé, osvětlení funguje jen na hlavním bulváru a drobná kriminalita je vysoká.
V neděli chodí všichni Kišiněvané na tržiště. Stánky se zeleninou, masem, cédéčka - mnohdy stačí položit na zem velký kus plátna a na něm rozložit své zboží. Prodavači jsou příjemní, ale smlouvání zde nefunguje. Před vchodem do tržiště postávají bábušky, u kterých si můžete koupit igelitku nebo ponožky, mezi stánky kráčí muži v černém - ochranka trhu.
Kišiněvské hlavní nádraží jako by z oka vypadlo nádražím z malých českých měst. Má jen tři koleje a jediné mezinárodní vlaky přijíždějí z Bukurešti a Moskvy a jednou týdně také z Oděsy a Minsku. Ale ani po Moldavsku příliš vlaků nejezdí, a tak je nádraží vesměs prázdné. Dovnitř pouští policie po dvojí kontrole a až poté, co se ujistí, že příchozí objekt není terorista. Prohlídka tašek je automatická a na perón se bez lístku nelze dostat. Jako všude v bývalém Sovětském svazu, i zde platí zákaz fotografování a všudypřítomná přísná policie doprovázená psy toto pravidlo ctí. Stejně jako v Kišiněvě a dalších městech se po Moldavsku cestuje maršrutkami. Dálkové maršrurtky na rozdíl od městských mají pevný řád, cestujících může být jen tolik, kolik je sedaček. Není-li místo, musí se čekat na další. Ne dlouho. Na opravdu frekventovaných trasách, například Kišiněv-Tiraspol, jezdí i několikrát do hodiny. Často se ale stává, že řidič bezpečnostní nařízení o počtu cestujících ignoruje a všudypřítomnou silniční policii uplácí.
Ačkoli jsou Kišiněvané trochu uzavření, to samé se nedá říct o obyvatelích venkova. Jejich vřelost může být až komická. Přesvědčujeme se o tom v malé obci Mingir, kde žil údajný dárce ledvin. "Já už k tomu nic říkat nebudu," zlobí se starosta Gheorghe Gribencea. "Je to kampaň vyvolaná na Západě podle mne rumunskými novináři." Chvíli lamentuje, pak šlechetně přivolává svého zástupce a nařizuje mu, aby nás po vesnici provedl.
Místostarosta Chiril Hantea nám ukazuje místní konzervárnu, ale nakonec musíme zajít k němu domů, ochutnat jeho domácí víno. Víno vyrábí každý vesničan, tak jako se na Ukrajině a v Rusku podomácku vyrábí vodka. Dává nám ještě sklenice s okurkami a rajčaty, přece nemůžeme odejít s prázdnou. Když se začíná stmívat a my se chceme rozloučit, začínají se trousit sousedi, kteří nás zvou k sobě také "na jednu".
Lidé na venkově žijí jen z toho, co si sami vypěstují, mzdu za práci mnozí neviděli celá léta. Důchodcům jejich vesnická penze (okolo 100 - 150 lei), rozhodně nestačí. Ani důchodci ve městech na tom nejsou lépe: penze je sice vyšší, ale vyšší jsou i ceny. Každý se však snaží přežít a aspoň trochu si přivydělat.
"Žijeme, jak žijeme," říká důchodkyně Jekatěrina Ustinová, která v Kišiněvě před Národním divadlem prodává slunečnicová semínka. To, co si vydělá, jí stačí sotva na jídlo, ale má prý slušný důchod 350 lei (asi 700 korun). Takový příjem by jí mohl závidět třeba mladý učitel, jehož nástupní plat činí pouhých 300 lei. "Na nájem a základní potřeby to stačí," říká. Její syn pracuje v Německu, ale neviděla ho už dva roky. Peníze jí poslal zatím jen jednou, ale jak říká, je ráda, že má syn vystaráno. "Hlavně, aby se tam měl dobře a byli na něho hodní." Chudoba v zemi je skutečně veliká, i když na první pohled nepostřehnutelná. Proti smutku mají Moldavané jen jeden recept - víno. Moldavané stále častěji sahají po láhvi alkoholu nebo se utěšují jinými prostředky. Přesto alkoholismus zatím nedosáhl takové míry jako v Rusku nebo Bělorusku.
Nelze se divit, že špatná sociální situace vehnala voliče do náruče komunistů, kteří v posledních volbách v roce 2001 získali 71 mandátů ze 101. V parlamentu tak mají ústavní většinu. Komentátoři vesměs hodnotí vítězství komunistů jako výsledek celonárodní deprese způsobené vysokou bídou. Většina lidí neplatí za elektřinu, teplou vodu, nemluvě o nájmu. To je také důvod, proč teplárny začaly topit teprve ke konci listopadu, přestože venkovní teploty klesaly už dlouhou dobu pod nulu.
Atmosféra odevzdanosti a nedůvěry cokoliv změnit vyhnala takřka milión Moldavanů, tedy čtvrtinu všech obyvatel, za prací do zahraničí. "Žijeme jako v 19. století, kdy z Evropy proudili do Ameriky migranti za prací," říká Margalina Slonovschi z Konfederace odborových svazů. "Místo abychom pracovali ve prospěch naší země, rozvíjeli její ekonomiku, prcháme do ciziny, kde většina našich lidí vykonává podřadné práce. Naše země degraduje."
Naopak šéfredaktor ekonomického měsíčníku Banki i finansy Aleksandr Tanas nahlíží na pracovní migraci pozitivně: "Jen díky úsilí našich gastarbaiterů mají moldavské vysoké školy platící studenty, funguje trh s nemovitostmi, ceny za byty jsou stabilní, v bankách rostou depozita v zahraničních valutách a moldavský lei je dostatečně stabilní měna."
Přitom řešení ekonomické situace je v nedohlednu. Když byl v roce 2001 prezidentem zvolen šéf komunistů Vladimir Voronin, prohlásil, že nevidí pro svou zemi jinou alternativu, než vstup do Svazu Ruska a Běloruska, a jako vzor ekonomických reforem uvedl Kubu. Uběhly tři roky, Voronin projezdil půlku Evropy a loni přišel s novým hitem: musíme vstoupit do Evropské unie! Po Voroninově prohlášení ustavila vláda zvláštní ministerstvo pro evropskou integraci. Podporu našel prezident i v parlamentu a ve své straně. "Proč Albánie může a my ne?" ptá se bezelstně předseda zahraničního výboru moldavského parlamentu Andrei Neguta s poukazem na fakt, že Evropská unie již zahájila s Albánií rozhovory o přidružení.
Kritici varují, že směřování Moldavska na Západ nebude tak horké. Před překotným spěchem do Evropy by to možná chtělo podívat se na úroveň hotelových služeb. Chce-li země přilákat investory a turisty, bude hotely potřebovat.
Přestože úroveň hotelového servisu je nevalná, je takřka pravidlem, že ceny převyšují český průměr. Služební cesty tak často vycházejí značně dráže než cesta do západní Evropy. Jeden zahraniční diplomat dodnes nechápavě kroutí hlavou nad vzpomínkou na jednání zaměstnanců hotelu Codru, který leží naproti ministerstvu zahraničí. Ihned po příchodu ho totiž začala okřikovat ochranka, které se nelíbilo, jak zaparkoval svůj mercedes s diplomatickou značkou. Další šok zažil, když musel několik minut čekat u recepce, recepční se opodál vybavovala s šatnářkou. Až po opakovaném upozorňování se recepční se znuděným výrazem ve tváři uvolila hosta obsloužit. Přesto se ospalé podnikání i ochota lidí v Moldavsku pomalu obrací k lepšímu.
[*]
Národnostní složení v Moldavsku
Moldavci/Rumuni 64,5 %
Ukrajinci 13,8 %
Rusové 13 %
Gagauzové 3,5 %
Židé 1,5 %
Ostatní 3,7 %
Pramen: CIA
Moldavská ekonomika v číslech
Okurky a rajčata, to je naše zlato
Kišiněv je nenápadně příjemné město, k dokonalosti turistického centra má však daleko. Zvláště v centru ozdobeném historizující architekturou z 19. století, která se však krčí hned vedle škaredých paneláků Chruščovovy a Brežněvovy éry, lze objevit mnoho pěkných míst.
Kišiněvská okrajová sídliště jako by z oka vypadla sídlištím českých měst. Šedé bloky panelových domů, chátrající parkoviště, na kterých děti jezdí na kolečkových bruslích nebo na skateboardech. V porovnání s našimi městy je ale v Kišiněvě velké množství zeleně. Mezi domy pobíhají hladoví toulaví psi, kterých je nevídané množství, ale nejsou člověku nebezpeční. Mnohem nebezpečnější je chodit po ulicích v noci. Veřejné osvětlení nefunguje a děr v chodnících je nepočítaně.
Centrum, zejména bulvár Štěpána Velikého, je beznadějně přeplněné troubícími auty, kterým do počtu konkurují maršrutky - minibusy nabírající cestou pasažéry. Jedná se vlastně o upravené tranzity, do kterých jsou pouze přidány sedačky. Maršrutky jsou zásadně od počátku trasy plné, přesto cestou lidé stále přistupují. Když už není místo a nikdo nechce vystoupit, nařídí šofér, aby se lidi více zmáčkli. Maršrutky jsou dvakrát dražší než trolejbus, ale jezdí často a jsou rychlejší. Peníze se posílají řidiči po cestujících a stejnou cestou se vracejí drobné. V Kišiněvě stojí cesta dva lei, v Tiraspolu jeden rubl. V obou případech se jedná asi o čtyři koruny.
Také doprava trolejbusem nebo autobusem je zážitkem, protože bývají beznadějně přeplněné a lidé do sebe neustále strkají. Jízdenky prodávají průvodčí, kteří se i přes neprostupná těla dokáží prodrat na konec trolejbusu a zpět. V polovině 90. let dopravní podnik průvodčí zrušil, ale lidé začali jezdit hromadně na černo a tržby klesly o 60 procent. Dnes už jízdy na černo prakticky neexistují.
Chodníky slouží spíše jako parkoviště pro auta. Před volbami se do ulic nahrnou stavební dělníci, kteří rozlámané chodníky opravují, jako připomenutí všem občanům, že zastupitelé dbají o obecné blaho. Když ale volby skončí, všeho nechají a na ulicích pak chodci několik měsíců musejí přeskakovat ještě větší díry, hromady stavebního písku a naskládanou dlažbu. Ta sice rukou nenechavců zmizí nejrychleji, ale díry zůstávají.
Problém je, když si člověk chce na chvíli sednout. Lavičky totiž nejsou ani v některých parcích. Proto je lepší zavítat do některé z cukráren nebo kaváren, kterých je v Kišiněvě dostatek. Mají v nich leccos, třeba i pivo, ale hlavně tu lze nerušeně sedět a pozorovat městský ruch skrze záclonu.
V restauraci pětihvězdičkového hotelu Joli Alon, kde pokoj stojí 150 eur a ve kterém nocuje většina top-byznysmenů, nemají věšák, a tak si bundy poněkud neelegantně přehazujeme přes židle. Ceny jsou překvapivě vlídné, s večeří se vejdeme v přepočtu asi do 200 korun. Tisíckrát vypraný ubrus sice není dobrou vizitkou, ale aspoň menu je v několika jazycích. U recepce jsou vystaveny šperky a hodinky za dva tisíce dolarů, kdo si je asi tak koupí? Hotel je téměř prázdný, na chodbách potkáváme jen pár Němců a Itala.
Uvnitř hotelu se příjemně topí, ve většině kišiněvských bytů je naopak zima, teplárna topí jen málo, protože lidé za teplo neplatí. Podzim je v metropoli vždy deštivý. A prší pořád. Náhle se odněkud z Ukrajiny přižene vítr, a potom padá déšť. Zdánlivě rovné asfaltové silnice a chodníky se změní v labyrint kaluží, spíše jezer, kterým se nelze vyhnout. Nevyhýbají se jim ani řidiči, a tak je většina chodců pocákaných.
V noci nefunguje městská doprava a jedinou možností, jak se dopravit domů, je taxík. Ceny jsou jednotné, platí se třicet lei, maximálně čtyřicet, a co je milé - cizince se většinou nesnaží podvést. Pěšky se v noci nedoporučuje chodit, ulice jsou tmavé, osvětlení funguje jen na hlavním bulváru a drobná kriminalita je vysoká.
V neděli chodí všichni Kišiněvané na tržiště. Stánky se zeleninou, masem, cédéčka - mnohdy stačí položit na zem velký kus plátna a na něm rozložit své zboží. Prodavači jsou příjemní, ale smlouvání zde nefunguje. Před vchodem do tržiště postávají bábušky, u kterých si můžete koupit igelitku nebo ponožky, mezi stánky kráčí muži v černém - ochranka trhu.
Kišiněvské hlavní nádraží jako by z oka vypadlo nádražím z malých českých měst. Má jen tři koleje a jediné mezinárodní vlaky přijíždějí z Bukurešti a Moskvy a jednou týdně také z Oděsy a Minsku. Ale ani po Moldavsku příliš vlaků nejezdí, a tak je nádraží vesměs prázdné. Dovnitř pouští policie po dvojí kontrole a až poté, co se ujistí, že příchozí objekt není terorista. Prohlídka tašek je automatická a na perón se bez lístku nelze dostat. Jako všude v bývalém Sovětském svazu, i zde platí zákaz fotografování a všudypřítomná přísná policie doprovázená psy toto pravidlo ctí. Stejně jako v Kišiněvě a dalších městech se po Moldavsku cestuje maršrutkami. Dálkové maršrurtky na rozdíl od městských mají pevný řád, cestujících může být jen tolik, kolik je sedaček. Není-li místo, musí se čekat na další. Ne dlouho. Na opravdu frekventovaných trasách, například Kišiněv-Tiraspol, jezdí i několikrát do hodiny. Často se ale stává, že řidič bezpečnostní nařízení o počtu cestujících ignoruje a všudypřítomnou silniční policii uplácí.
Ačkoli jsou Kišiněvané trochu uzavření, to samé se nedá říct o obyvatelích venkova. Jejich vřelost může být až komická. Přesvědčujeme se o tom v malé obci Mingir, kde žil údajný dárce ledvin. "Já už k tomu nic říkat nebudu," zlobí se starosta Gheorghe Gribencea. "Je to kampaň vyvolaná na Západě podle mne rumunskými novináři." Chvíli lamentuje, pak šlechetně přivolává svého zástupce a nařizuje mu, aby nás po vesnici provedl.
Místostarosta Chiril Hantea nám ukazuje místní konzervárnu, ale nakonec musíme zajít k němu domů, ochutnat jeho domácí víno. Víno vyrábí každý vesničan, tak jako se na Ukrajině a v Rusku podomácku vyrábí vodka. Dává nám ještě sklenice s okurkami a rajčaty, přece nemůžeme odejít s prázdnou. Když se začíná stmívat a my se chceme rozloučit, začínají se trousit sousedi, kteří nás zvou k sobě také "na jednu".
Lidé na venkově žijí jen z toho, co si sami vypěstují, mzdu za práci mnozí neviděli celá léta. Důchodcům jejich vesnická penze (okolo 100 - 150 lei), rozhodně nestačí. Ani důchodci ve městech na tom nejsou lépe: penze je sice vyšší, ale vyšší jsou i ceny. Každý se však snaží přežít a aspoň trochu si přivydělat.
"Žijeme, jak žijeme," říká důchodkyně Jekatěrina Ustinová, která v Kišiněvě před Národním divadlem prodává slunečnicová semínka. To, co si vydělá, jí stačí sotva na jídlo, ale má prý slušný důchod 350 lei (asi 700 korun). Takový příjem by jí mohl závidět třeba mladý učitel, jehož nástupní plat činí pouhých 300 lei. "Na nájem a základní potřeby to stačí," říká. Její syn pracuje v Německu, ale neviděla ho už dva roky. Peníze jí poslal zatím jen jednou, ale jak říká, je ráda, že má syn vystaráno. "Hlavně, aby se tam měl dobře a byli na něho hodní." Chudoba v zemi je skutečně veliká, i když na první pohled nepostřehnutelná. Proti smutku mají Moldavané jen jeden recept - víno. Moldavané stále častěji sahají po láhvi alkoholu nebo se utěšují jinými prostředky. Přesto alkoholismus zatím nedosáhl takové míry jako v Rusku nebo Bělorusku.
Nelze se divit, že špatná sociální situace vehnala voliče do náruče komunistů, kteří v posledních volbách v roce 2001 získali 71 mandátů ze 101. V parlamentu tak mají ústavní většinu. Komentátoři vesměs hodnotí vítězství komunistů jako výsledek celonárodní deprese způsobené vysokou bídou. Většina lidí neplatí za elektřinu, teplou vodu, nemluvě o nájmu. To je také důvod, proč teplárny začaly topit teprve ke konci listopadu, přestože venkovní teploty klesaly už dlouhou dobu pod nulu.
Atmosféra odevzdanosti a nedůvěry cokoliv změnit vyhnala takřka milión Moldavanů, tedy čtvrtinu všech obyvatel, za prací do zahraničí. "Žijeme jako v 19. století, kdy z Evropy proudili do Ameriky migranti za prací," říká Margalina Slonovschi z Konfederace odborových svazů. "Místo abychom pracovali ve prospěch naší země, rozvíjeli její ekonomiku, prcháme do ciziny, kde většina našich lidí vykonává podřadné práce. Naše země degraduje."
Naopak šéfredaktor ekonomického měsíčníku Banki i finansy Aleksandr Tanas nahlíží na pracovní migraci pozitivně: "Jen díky úsilí našich gastarbaiterů mají moldavské vysoké školy platící studenty, funguje trh s nemovitostmi, ceny za byty jsou stabilní, v bankách rostou depozita v zahraničních valutách a moldavský lei je dostatečně stabilní měna."
Přitom řešení ekonomické situace je v nedohlednu. Když byl v roce 2001 prezidentem zvolen šéf komunistů Vladimir Voronin, prohlásil, že nevidí pro svou zemi jinou alternativu, než vstup do Svazu Ruska a Běloruska, a jako vzor ekonomických reforem uvedl Kubu. Uběhly tři roky, Voronin projezdil půlku Evropy a loni přišel s novým hitem: musíme vstoupit do Evropské unie! Po Voroninově prohlášení ustavila vláda zvláštní ministerstvo pro evropskou integraci. Podporu našel prezident i v parlamentu a ve své straně. "Proč Albánie může a my ne?" ptá se bezelstně předseda zahraničního výboru moldavského parlamentu Andrei Neguta s poukazem na fakt, že Evropská unie již zahájila s Albánií rozhovory o přidružení.
Kritici varují, že směřování Moldavska na Západ nebude tak horké. Před překotným spěchem do Evropy by to možná chtělo podívat se na úroveň hotelových služeb. Chce-li země přilákat investory a turisty, bude hotely potřebovat.
Přestože úroveň hotelového servisu je nevalná, je takřka pravidlem, že ceny převyšují český průměr. Služební cesty tak často vycházejí značně dráže než cesta do západní Evropy. Jeden zahraniční diplomat dodnes nechápavě kroutí hlavou nad vzpomínkou na jednání zaměstnanců hotelu Codru, který leží naproti ministerstvu zahraničí. Ihned po příchodu ho totiž začala okřikovat ochranka, které se nelíbilo, jak zaparkoval svůj mercedes s diplomatickou značkou. Další šok zažil, když musel několik minut čekat u recepce, recepční se opodál vybavovala s šatnářkou. Až po opakovaném upozorňování se recepční se znuděným výrazem ve tváři uvolila hosta obsloužit. Přesto se ospalé podnikání i ochota lidí v Moldavsku pomalu obrací k lepšímu.
[*]
Národnostní složení v Moldavsku
Moldavci/Rumuni 64,5 %
Ukrajinci 13,8 %
Rusové 13 %
Gagauzové 3,5 %
Židé 1,5 %
Ostatní 3,7 %
Pramen: CIA
Moldavská ekonomika v číslech
Okurky a rajčata, to je naše zlato
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
