Josef Brož: Evropská ústava je náš národní zájem

Evropská ústava je náš národní zájem

Česko vstupuje do Evropské unie, žádná viditelná strana, která by evropsky přemýšlela, tu ale není. Je to chyba politiků? Ano, i když by se chtělo říct, že občané to přece nepožadují a česká identita se po staletí vymezovala proti někomu. Nikoliv pro něco.
Přesto existuje důvod, proč by tomu tak být mělo. Je jím evropská politika. Neschopnost definovat národní zájem, daný nejen stavem diplomatického sboru, který ještě dnes řeší nedokončenou kádrovou výměnu, ale i těžkosti pracovních skupin spjaté nakrátko více se jmény než s koncepcemi stran, je alarmující. Nikdo si to nechce přiznat, ale český národní zájem neexistuje. Zatím ho nikdo neformuloval. Proč by ale nemohl být založen na aktivní podpoře evropské politiky?
Evropský pohyb po debaklu bruselského summitu ukázal, že není možné hazardovat s legitimitou vzešlou z Konventu, který byl průlomem. Sezení zástupců z jednotlivých států Evropy během Konventu - a to včetně kandidátských - prokázalo, že je možné vážně uvažovat o legitimitě evropského lidu.
Konvent nabídl řešení v podobě návrhu ústavní smlouvy. Většina z českých politických stran tuto smlouvu po letmém přečtení odložila jako trochu obnošený svrchník s poznámkou o složitosti a nečitelnosti. Místo toho, aby politici občanům nabídli shrnutí a komentáře, v čem by stálo za to ústavu rozvinout, předstihovali se buď ve slepé obhajobě, či ostrých výpadech proti.
Evropský lid ale v ústavě disponuje suverenitou, jež je zatím nejvyšší možná. Ano, omezuje suverenitu států, ale ve prospěch občanů. Kdo si dnes uvědomuje do důsledku míru takového sdělení?
Irské předsednictví již dalo najevo, že po pádu konzervativní španělské vlády odpadl i poslední polský balvan před schválením. V české politice se ale vůbec nediskutuje, co kromě přepočtu hlasů dvojitou většinou by nás ještě mělo zajímat. Evropskou ústavou, pokud bude schválena ve stávající podobě, vzniká poprvé v dějinách vážný předpoklad evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Jsme na toto téma připraveni? Kdo o tom mluví?
Premiér Vladimír Špidla nesměle špitl, že chce být tam, kde je rychlost největší. Proč ale Černínský palác provozuje zcela jinou (proamerickou) diplomacii, než k jaké se hlásí (víceméně proevropský) předseda vlády?
Míra povrchnosti, s jakou se zachází s pozicí komisaře (nejde jenom o personálie, ale o pochopení té funkce - Pavel Telička totiž nezastupuje Českou republiku), je přitom do očí bijící. Konečně by měl už někdo nahlas říct, že současná Evropská unie je fakticky federální, nebo federálně mezivládní.
Odpadly by tím různé nejasnosti o superstátě, suverenitě a podobné zastírací debaty, které tu mimo kontext kontinentální politiky rozvíjí ODS a její čestný předseda, prezident Václav Klaus. Od počátku ideových východisek Jeana Monneta byl projekt Evropy založen na nadnárodních institucích. Postupný růst projektu (od komise přes parlament, měnu až po návrh ústavy) se schopností vzájemného konsensu a dialogu nebyl nikdy projektem totalitním, i když mu občas, po pravdě řečeno, chyběla patřičná míra transparentnosti.
Měli bychom rozhodně vědět, že přijetím evropské ústavy nejvíce posílí tolik skrývaný národní zájem. Návrh ústavy je totiž nejsilnější garancí, že nebudeme příštích deset let jen zírat s otevřenou pusou na "koncert velmocí", jak to čas od času předvádějí Německo, Francie či Velká Británie.
Měli bychom vážně porozumět tomu, že federalistické parametry ústavy nám dávají velké šance podílet se a rozvíjet svéprávnou evropskou politiku. Řekl bych dokonce, že jde o šanci zcela unikátní za celou historii české státnosti. Jenom bychom už neměli zapomenout, že federální není centralistický a že vyjednávání není válka a ani jiné slovo pro elegantní poťouchlosti.
Nadešel, myslím, čas pro sebevědomou evropskou diplomacii. Pokud přijmeme toto východisko, mohli bychom být nejen na úrovni doby, ale i evropské politiky. Budeme-li ovšem chtít, třeba již od 1. května 2004.
Autor je publicistou (Cesta změny)