Jakub Patočka: Blahopřání k odmítnutí medaile

Blahopřání k odmítnutí medaile

Petr Pithart v minulém týdnu řešil dilema právě opačné než Anton Špelec ve známém filmu. Přijmout, či odmítnout medaili, kterou mu chtěla udělit bavorská vláda za zásluhy o dobré sousedské vztahy?
Osobně ke zlepšení česko-německých vztahů nade vši pochybnost přispěl. Proč je přesto skutečnost, že se nenechal vládou v Německu vlivné země dekorovat důvodem k blahopřání? Protože ke zlepšení česko-německých vztahů nepřispěla bavorská vláda. Bylo by to jako vzít si cenu za ochranu přírody od firmy ČEZ.
Bavorsko je zvláštní země. Dvoutřetinovou většinou v parlamentu disponuje CSU, strana, která již dosáhla toho, čeho by si u nás ODS dosáhnout přála. Bavorsko, to je CSU. Loni všichni zástupci CSU v Evropském parlamentu hlasovali proti přijetí České republiky do Evropské unie. Jistě nelze říci, že Bavorsko si nás ze zásady v unii nepřálo. Důvodem k takto nepřívětivému postoji bylo, že republika odmítla zrušit Benešovy dekrety.
Zatímco u nás si mnozí ušlechtilí intelektuálové pěstují dekrety jako kýč, který dovoluje s čistým svědomím nezabývat se důležitějšími tématy, pro CSU je to vážná věc. Něco jako národní zájem pro ODS. Vedení CSU si možná leccos z toho, co hlásá, tak silně nemyslí, ale jako vedení ODS podléhá tomu, co si voliči přejí slyšet. Podobají se i v tom, že jsou populární i populistické.
Zrušení dekretů je věroučným článkem strategie nezanedbatelné části voličstva CSU: bavorských politických kruhů, které se nedistancovaly od programu sudetoněmeckých organizací z roku 1960, v němž Mnichovskou dohodu označují za výraz skutečnosti, že Československo bylo od počátku mrtvě narozené dítě. Je to program, který Čechům nemůže nepřipomínat Konráda Henleina. Sotva nadsadím, povím-li, že tato rezidua imperiální německé politiky se promítla do postoje bavorské státostrany k přijetí ČR do unie.
Petr Pithart jednou označil za podstatu demokratické společnosti schopnost opravovat sebe sama. Nyní to dokázal, neboť se svým činem nepochybně chce odpoutat od účelových výkladů vlastních postojů k česko-německým vztahům, jimž právě v Bavorsku často slouží i pro mnohé české čtenáře kontroverzní formulace Podivenovy knihy Češi v moderní době, na níž se podílel.
Pithartova odpovědnost k zájmu republiky vyniká ve srovnání s Václavem Klausem, který se vydává za největšího obhájce našich zájmů.
Klaus vloni jednal s hlavou Bavorska Edmundem Stoiberem krátce po nevlídném gestu europoslanců CSU. Není známo, že by se byl ohradil.
Dává přednost siláckým gestům, která nic nestojí. V říjnu se vyhnul setkání s polským a německým prezidentem, i když na programu byly kroky směřující k překonání nacionalistické omezenosti ve střední Evropě. Zato jistý Gerhard Zeihsel, který stojí v čele spolku lidově ze setrvačnosti zvaného sudeťácký a na podobu rakouské politiky má menší vliv než velvyslanec Ghany ve Vídni, mu stál za to, aby jej napomenul. Zeihsela by si bez toho v Rakousku nejspíše nikdo nevšiml, což Klaus nemůže nevědět, ale vlastní popularitu staví nad zájem republiky.
Pithart nevykřikuje: "Podívejte se, jaký jsem hrdina! Odmítl jsem cenu." Nevím, bude-li šťasten, až si přečte, že jsem o něm napsal.
Ale Petr Pithart je muž dialogu. Myslím, že by nikdy nepodepsal petici S komunisty se nemluví. A že by se nepřidal k nikomu, kdo by tvrdil, že se z principu nemáme bavit s bavorskými sousedy. Mnozí mu to mají za zlé. Neprávem.
Pithart je státník, nikoli vyznavač prázdných gest. Ví, že s komunisty i s nacionalisty je sice třeba mluvit, avšak přísně. Ostatně, jeho krok pomůže oslabit postavení českých komunistů, protože tendenční a účelové nakládání s německou otázkou je jedním ze zdrojů jejich síly.
Autor je šéfredaktorem Literárních novin (Strana zelených)