Ivan Pinkava: Obvyklé měřítko krásy a ošklivosti mě vůbec nezajímá

Stylizované, temné a zahloubané portréty výtvarného fotografa Ivana Pinkavy (1961) zaplavily pražskou Galerii Rudolfinum. Včera zahájená výstava s názvem Heroes je po dlouhé době první expozicí přední pražské síně, věnovanou jedinému autorovi. A fotograf, který se vyžívá v biblických a mytologických odkazech a zhlíží se ve šlachovitých tělech a tvářích s uhrančivýma očima, tuto příležitost beze zbytku využil. Dramaticky nasvícené fotografie ve zšeřelých historických sálech působí velmi efektně. Retrospektiva však představuje práce, které by diváka zaujaly (dojaly, podráždily, uchvátily) i bez efektní "scénografie". "Chtěl bych jednou zkusit také malbu," vyznává se Ivan Pinkava.

hn: Galerie Rudolfinum je pro mnoho výtvarníků tou nejvyšší metou. Je i pro vás zdejší výstava vrcholem kariéry?
Ano, přesně tak to prožívám. Považuji to za velké štěstí. Do přípravy výstavy jsem dal ze sebe všechno a musím říct, že víc, než co je tady vystaveno, opravdu neumím.

hn: Říkal jste, že je to vaše první výstava, při které jste nemusel dělat žádné kompromisy. Co jste tím myslel?
Dostal jsem k dispozici úžasné sály a možnost využít nejrůznější osvětlení. Sám jsem si navrhnul kompletní rámování, takže všechny fotografie jsou zarámovány v antireflexních sklech. To je velký luxus, jaký jsem si nikdy předtím nemohl dopřát. Ale tato výstava má pro mne ještě jiný význam: umožňuje mi vidět všechny mé práce v celku, což mi dává určitý odstup. Díky tomu si uvědomuji, že se něco v mé práci láme, že začínám dělat krok stranou. Zatím to jen cítím, nedokážu přesně formulovat v čem se začínám odchylovat. Možná se pro mě něco tady v Rudolfínu uzavírá.

hn: Neumím si představit, že byste svou práci výrazně přehodnotil. Váš styl se od poloviny osmdesátých let spíše prohlubuje, stává se zřetelnější, vyhraněnější. Opravdu myslíte, že byste se mohl změnit?
Člověk nemá nikdy říkat nikdy. Je možné, že jednou přestanu fotografovat a začnu malovat. Neříkám to jako žert, ta myšlenka mi pořád straší v hlavě. Ale pravděpodobnější je, že se jen trošku posunu ve fotografování směrem od lidí.

hn: O svých portrétech tvrdíte, že nezachycujete okamžik, ale snažíte se o nadčasové obrazy. Proč jste si tedy vybral právě fotografii, která je na zachycení okamžiku založena? Proč ne malbu?
Tuhle otázku si stále pokládám. Opravdu mám velmi silný vztah k malířství a skutečně koketuji s myšlenkou, že bych rád - i když jako naprostý amatér - malbu zkusil. Ale fotografii jsem si vybral záměrně, láká mě s ní nakládat v pravém opaku toho, na čem je založena. Fotografování je jen zastavením momentální situace, ale mě fascinuje vytvářet obrazy, které zpřítomňují víc, než pouhý okamžik.

hn: Velmi často fotografujete nahá těla, ale ne v jejich klasicky chápané kráse. Zachycujete těla pokroucená, poznamenaná jizvami. Proč?
Jizvy nevnímám jako něco, co by těla zošklivovala. Jsou to stopy určité zkušenosti. Lidský život je vlastně sbíráním mnoha zkušeností, které se dají nahlížet jako něco krásného. V přeneseném významu tím může být i zmoudření, získání pokory.

hn: Ale lidem se vaše portréty občas zdají spíš ošklivé, odpuzující. Co pro vás znamená nahota?
Nahé tělo, to je vlastně zrcadlem každého z nás. Nahota je velmi obecná. Kdybych fotografoval oblečené postavy, tak bych se dostal do velmi úzkého vyměření, například časového. Každý by poznal, z které doby ty snímky pocházejí a to mě nebaví. Nezajímá mě ani obvyklé měřítko krásy a ošklivosti, jde mi jen o to, aby fotografie sama o sobě byla silná. Snažím se vytvářet jakási zrcadla našeho nevědomí, proto je logické, že mnoho lidí zaujímá velmi ostentativní odstup od některé mé fotografie. Možná se to stává u těch fotografií, ve kterých mohou číst vlastní obraz. A tomu se člověk přirozeně velmi brání.

hn: V galerii proběhne v rámci doprovodného programu i několik divadelních představení inspirovaných vašimi fotografiemi. Tušíte, jak taková inspirace vašimi pracemi bude vypadat?
Na to jsem opravdu zvědavý. Napadá mě, jestli to nebude něco velmi komického. Alespoň mě to rozesmálo, když jsem se o tom dozvěděl.