Jak využít, ale nerozkrást unijní fondy


Ač se to jeví po zkušenostech posledních měsíců téměř neuvěřitelné, krátce po vstupu do Evropské unie začaly jednotlivé agentury vyhlašovat programy, na jejichž základě získáme peníze ze strukturálních fondů. Jakkoli je to dobrá zpráva, realita tak růžově nevypadá.
Podpora z těchto fondů je vlastně hospodařením s veřejnými prostředky, a proto akce takto financované podléhají režimu veřejných zakázek. Starý zákon o zadávání veřejných zakázek byl proto nahrazen euronovelou. Její některá ustanovení jsou ovšem natolik problematická, že je pro Brusel nepřijatelná. Pokyny pro žadatele, jak a za jakých podmínek vyhlašovat výběrové řízení, jsou jakýmsi kočkopsem a ani úředníci, kteří mají správnost postupu ověřovat, vlastně nevědí, jak si počínat.
Program PHARE 2003 jakožto poslední předvstupní program byl vyhlášen teprve pár dní po vstupu, což samo o sobě je poněkud absurdní. A přestože se na něm jistě pracovalo intenzívně, ve formulářích je řada podstatných chyb.
Státní zemědělský intervenční fond vyhlásil příjem projektové dokumentace na zemědělskou techniku, příjem žádostí však skončí v naprosto šibeničním termínu. To může při náročnosti celého procesu učinit problémy tolika subjektům, že nakonec třeba i přes vysoký zájem o dotace zůstanou některé prostředky nevyužité.
Otázkou je, zda právě tato skutečnost neposlouží jako omluva dlouhodobého mlčení zodpovědných institucí a nedostatečné informovanosti veřejnosti. A zda se nestane ideálním demagogickým argumentem "potvrzujícím" nedostatečnou připravenost žadatelů. To všechno jsou ovšem malichernosti ve srovnání s rostoucí obavou žadatelů o průhlednost, čestnost a transparentnost výběru projektů.
Proces výběru těch správných a pro společnost nejvíce přínosných projektů si stanovuje každá agentura samostatně, obvykle se ovšem vychází z bodovacích tabulek. Státní úředník nebo několik pověřených hodnotitelů ocení každý jednotlivý projekt a na základě jejich názoru či tabulek je sestaveno pořadí projektů od nejkvalitnějších k nejméně kvalitním.
Vzhledem k omezenosti finančních zdrojů budou uspokojeny pouze některé z nich. V celém mechanismu výběru vhodných projektů jsou ale dvě kritická místa.
Prvním z nich je zmiňované bodování. Zemědělské projekty jsou bodovány bez možnosti subjektivního pohledu, tedy na základě odpovědí na otázky stylem ano, ne.
Na jednu stranu je tak nemožné upřednostnit přínosnější projekty, ovšem možnost ovlivňování je minimalizována. U systému zvoleného pro projekty průmyslového či municipálního typu budou projekty posuzovány nezávislými hodnotiteli bodujícími na základě jejich odborného názoru, který však může být subjektivně ovlivněn.
U dotací se jedná o miliónové částky, a tak riziko vytváření nátlaku je vysoké. Připouštím, že vzhledem ke komplexnosti problematiky je to asi systém nejmenšího zla.
Podstatně kritičtějším okamžikem je schválení projektů k financování ze strany státní autority - obvykle výběrové komise. Stovky žadatelů se domnívají, že jim pomohou kontakty na příslušných místech. Pokud se o ovlivnění výběru projektů pokusí téměř každý žadatel, jejich snahy se vzájemně vyruší. Reálné ovlivnění hrozí, jestliže žadatelů je pouze několik desítek.
Taková situace pravděpodobně nastane při rozhodování o projektech na krajských úrovních. Již dnes se objevují zprávy o snaze využít systém "já na bráchu" a předem se dohodnout. Původním argumentem pro rozhodování o municipálních projektech na úrovni krajů byl princip subsidiarity, neboli bližší znalost potřeb konkrétního regionu. Má-li se však situace vyvíjet naznačeným způsobem, je změna systému ještě před jeho spuštěním na zvážení.
Pokud při dodatečných kontrolách zjistí Evropská komise nesrovnalosti ve výběru projektů, obviní Česko z neschopnosti zabezpečit transparentní rozdělování dotací a může to jít až tak daleko, že celá finanční pomoc naší zemi bude výrazně zkrácena či dokonce zcela zastavena. Stát by proto měl zpřísnit kontrolu, neboť miliardové odškodnění, na které si jakožto občané již téměř při všech prohraných arbitrážích zvykáme, bude pouze slabým odvarem potenciálních ztrát plynoucích ze sankcí EU.
Autor je předsedou Prodotační komory ČR