Mapovala jsem dno oceánu

SNÍMKY: HN - Jan Šilpoch, Markéta Pokorná, IFREMER

Jak jste se dostala k oboru, který zkoumá mořské dno, když naše země moře nemá?
Náhodou. Po třetím roce studia jsem získala roční stipendium na univerzitě v německém Hannoveru. Tam jsem poznala profesora Güntera Seebera, který při jedné přednášce z mořské geodézie promítal diapozitivy o německém ledoborci Polarstern v Arktidě. A protože mě to velmi zaujalo, oslovila jsem ho, jestli bych se mohla účastnit nějaké podobné expedice. Řekl mi, že jeho kolega Hans Werner Schenke z polárního mořského institutu z Bremerhavenu má na univerzitě každý pátek přednášky a že se ho zeptá. Ani ne za týden jsme se všichni tři sešli.

Co jste nabídla, aby vás vzali na expedici?
Znalosti matematiky, geodézie a doporučení od profesora Seebera. Měla jsem před sebou diplomovou práci a nabízela se možnost zpracovat ji na lodi.

Čekala jste na rozhodnutí dlouho?
Za necelé tři měsíce jsem dostala e-mail, jestli bych nechtěla jet na polární expedici do Arktidy, do oblasti na východ od Grónska. Na moři jsme měli být pětačtyřicet dnů. Okamžitě jsem odpověděla: Jedu! Když jsem prošla lékařskou prohlídkou, zabalila jsem si fotoaparát, notebook, několik cédéček s hip hopem a pár osobních věcí. Krátce před naloděním jsem dostala ještě mořský vak s polární výbavou, abych při plavbě v Severním ledovém oceánu přečkala až padesátistupňové mrazy.

Jaký úkol měla expedice?
Mapovat mořské dno po celou dobu plavby, ve dne v noci, na trase třináct tisíc kilometrů. Podmořský terén v polárních oblastech totiž patří k nejméně probádaným místům na zeměkouli. V hloubkách moře od jednoho do čtyř tisíc metrů jsme zjišťovali, jaké tam jsou druhy usazenin, jak silná je třeba vrstva bláta nebo jaký profil má dno.

Jak se mapuje mořské dno?
Pomocí sonaru, který je umístěný na spodní části kýlu lodi. Ten vysílá k mořskému dnu přibližně šedesát frekvenčních paprsků několikrát za minutu. Představte si, že to je neviditelný vějíř, který při pohybu ledoborce zametá dno. Jejich odraz se zachycuje na lodi a převádí do digitální podoby. Počítač pak reliéf terénu zobrazí na displeji.
Když to zjednoduším, je to jako když se díváte na sonografické vyšetření lidského embrya v břiše budoucí matky. Dno se mapuje ze satelitů, z lodi a nejnovější metodou je měření z podmořských robotů.

S jakou přesností se měří kupříkladu podmořské hory a pohoří, ztroskotané námořní lodě, případně místa pro stavby pod mořskou hladinou?
Při měření dna v hloubce šesti set metrů dosáhneme z lodi přesnosti šesti metrů, ze satelitu jde spíše o nepřesnost až několika stovek metrů. U robota jde jen o centimetry. Ještě před sto deseti lety ale měřil průkopník batymetrie princ Albert z Monaka hloubku moře pomocí provázku a olovnice!

Jaký význam mají podobné expedice?
Aby se ze získaných údajů vytvořily přesné mapy pro plavbu námořních lodí, aby se na mořském dně našla místa, kde by bylo možné uschovat velké zásoby zemního plynu. A nebo taky, kam a jak se položí na mořském dně různé kabely.
Součástí výzkumu jsou třeba i tektonické změny, které vypovídají o možných posunech zemské kůry. Například jestli se americký kontinent přiblíží za několik miliónů let směrem k Evropě.

Znají vědci dobře podmořský terén?
Vůbec ne. Dnes je podrobně zmapován jen zlomek mořského dna a lépe než podmořský svět zná lidstvo povrch Měsíce. Přitom podmořský terén nabízí obrovská tajemství, která si málokdo uvědomí. Například nejvyšší hora na světě je Manua Kea se svými čtyřmi tisíci dvěma sty metry nadmořské výšky, a k tomu ještě pěti tisíci pěti sty podmořské výšky, takže dosahuje téměř deseti tisíc metrů. Kořeny má na dně Tichého oceánu, nad hladinou je pak jen nejvyšší horou Havajských ostrovů. Mount Everest je nejvyšší pozemská hora "jen" díky svým 8 848 nadmořským metrům.

Čím jste byla expedici prospěšná?
Byla jsem operátorkou lodního sonaru. Říkala jsem kormidelníkům, kam mají zatočit téměř stodvacetimetrový ledoborec, abychom zmapovali co největší území. Dvakrát denně po čtyřech hodinách jsem editovala data z mapování podmořského terénu. Střídala jsem se s třemi kolegy bez ohledu na to, zda byla noc nebo den.

Jak jste svou první plavbu po moři snášela?
Přežila jsem ji v pohodě, v noci se mi spalo jako v kolébce, neměla jsem problémy s mořskou nemocí. Když ji někdo dostane, první pomocí, kterou doktor na lodi nabídne, je malá speciální nálepka za ucho. Obsahuje uspávadlo pro nervy vedoucí do ucha, které impulsy z kolébání lodě spolehlivě eliminuje.

Zastavili jste někde v průběhu plavby?
Jen tehdy, když se dělaly tzv. ledové stanice. Loď zastaví na pevné kře, na kterou po můstku vyskáčí biologové a oceánografové. Mají za úkol odvrtat vzorky ledu. Z nich se v laboratoři zjišťuje, jaká tam například byla atmosféra před několika stovkami let.

Jako jediná Češka jste se zúčastnila i další mezinárodní expedice. Plula jste Atlantikem na západ od Irska. Za třicet dnů jste najezdila čtyři a půl tisíce kilometrů. Jaký tam měli Francouzi, Němci a jedna Češka úkol?
Zkoumat především vzácné mořské korály a dosud neznámé karbonátové hůrky v hloubce šest set až sedm set metrů. Francouzští vědci vezli s sebou podmořského robota "Viktora" pro práce v hloubkách do šesti tisíc metrů. Ten byl v průběhu plavby několikrát spuštěn k monitorování na dno. Je vybaven mimo jiné několika fotoaparáty a videokamerami, má pohyblivá ramena k odebírání různých vzorků. Kromě editování získaných dat ze sonaru lodě i "Viktora" jsem pomáhala také při geologických vrtech na dně moře.

Měla jste příležitost sama řídit robota pod mořskou hladinou?
Ne, pro studenta by to byla velká odpovědnost. Řídili ho jeho piloti, já jsem pomáhala při sledování terénu. Seděla jsem v boxu na lodi, z kterého se robot řídí. Prostřednictvím jeho "očí" jsem viděla, co se děje pod hladinou. Když jsem objevila na obrazovce zajímavého živočicha nebo korály, musela jsem je vyfotografovat. Biolog sedící vedle mě je pak popisoval.

Zmínila jste se o podmořských karbonátových hůrkách a korálech. Jsou něčím výjimečné?
Hůrky jsou vlastně kopečky vysoké až sto metrů a nikdo neví, proč a jak v těch místech vznikly. Nikde jinde než tam, v Porkupinské pánvi, nebyly v mořích objeveny. Jedna z teorií tvrdí, že vyrůstají z mořského dna díky vývěrám různých plynů. Z boků hůrek pak rostou korály. Jsou jedinečné tím, že žijí ve velmi studené hluboké vodě a v naprosté tmě. Někdy vyrůstají do stran, ne vzhůru jako naprostá většina korálů v tropických mořích, kde mají teplo a světlo. Proč tomu tak je, vědci dosud nevědí.

Má objevení hůrek nějaký praktický význam?
Ano, především pro společnosti, které se zabývají těžbou karbonátových materiálů. Nebo pro ropné a plynárenské společnosti, které těží v moři celý rok. Jisté starosti jim vznikají v létě, kdy se například spotřebovává výrazně méně zemního plnu než v zimě. Kam s ním v době, kdy je ho nadbytek? Řešení nabízí mořské dno v podobě jednoho velkého neomezeného zásobníku. Může vzniknout uvnitř hůrek nebo v prasklinách mořského dna. Plyn odtamtud nikam neuteče. Obrovská masa vody ho totiž nepustí nahoru k hladině.

Co jste dělala ve chvílích, kdy nebylo co na práci?
Jak kdy. Při první expedici jsem večer chodila na můstek a jen mlčky pozorovala od polárních světel osvícené ledovce. Oblíbila jsem si jednoho chilského námořníka z Valparaísa, který mě učil španělsky. Byl to milý, veselý chlapík. Taky jsem posílala elektronické zprávy domů přes satelit. Když mi bylo ouvej, poslouchala jsem v kajutě vážnou hudbu a sledovala, jak moře dýchá... A hodně jsem fotografovala.
Při první cestě k břehům Grónska byly jedním velkým tématem plovoucí ledové kry, ledovce. A taky tuleni a medvědi. Byla jsem z nich jako u vytržení. Starší kolegové, kteří tam jezdí téměř celý život, mi už na začátku cesty říkali: Nefoť, vypadá to všechno stejně. Dál, na severu, to bude zajímavější. Měli pravdu. Přišly větší ledovce, i desetimetrové, na nich lední medvědi. Najednou jsem zjistila, že mi nebudou stačit filmy. Za pětačtyřicet dnů jsem jich nafotografovala třicet.

Jak jste se při cestách domlouvala s kolegy?
Anglicky a německy. Na druhé expedici jsem mluvila francouzsky.

Platila jste za účast v expedicích?
Ne, na první cestě jsem byla v rámci výměnného studijního programu v Hannoveru, který byl hrazen z evropského programu Erasmus. Druhá cesta se uskutečnila v rámci programu Leonardo da Vinci. Na cesty mi přispěla Nadace Josefa Hlávky. Expedice organizovaly mořský a polární institut Alfreda Wegenera v německém Bremerhavenu a francouzský mořský institut Ifremer.

Co jste si z pobytů na moři přivezla?
Spoustu poznatků a zážitků. Také námořní mapu z dražby na památku utonulých a kalibrovanou mořskou vodu na měření mořské slanosti.

A kdy se chystáte psát diplomovou práci?
Už na ní pracuji. Píšu ji v angličtině a využívám všech poznatků z druhé plavby. Vytvořila jsem mapy podmořského terénu z dosud neznámých oblastí. Nerada se chlubím, ale v jistém smyslu mám malé světové prvenství v mapování karbonátových hůrek.
Diplomku píšu v Německu, protože tam mám potřebný software a literaturu.

Když úspěšně obhájíte diplomovou práci, co dál? Půjdete si sednout někam na katastrální úřad a budete vydávat snímky pozemkových map?
Ještě nevím. Mám spoustu snů, ale zatím žádné nabídky. Chtěla bych ještě cestovat, lákají mě dálky. Ale zároveň bych chtěla pokračovat ve studiu.
Dá se to spojit, vycestovat kvůli studiu. Nevím, jestli bych už teď chtěla nastoupit někam do práce. Pokusím se o doktorandské studium. Chtěla bych se podívat do nějaké anglicky mluvící země, kde je mořský institut. Mohlo by to být v Anglii, ve Spojených státech v Kalifornii, na Havaji nebo v Kanadě. Vynikající instituty jsou i v Nizozemsku, Rusku, v Brestu nebo u Marseille ve Francii.