Příběh o Evropském parlamentu

Příběh o Evropském parlamentu

Je to nejpodivnější a nejtajemnější budova v Bruselu. Z jedné strany připomíná rafinérii a z druhé z betonu a skla vymodelovaný bok nějaké lodi. Sídlo Evropského parlamentu je pompézní stavba, která má ukázat, že je orgánem zastupujícím stamilióny lidí unie.
Dějiny přitom Evropský parlament vzaly na vědomí až mnohem později, než by se dalo čekat. Zatímco evropská integrace začala už na počátku 50. let minulého století, první volby do Evropského parlamentu byly až v roce 1979. Přes dvacet let byl zákonodárný sbor Evropského společenství jen spolkem poslanců vyslaných partajemi členských zemí bez přímého mandátu od voličů.
Tehdejší evropští poslanci měli jen minimum pravomocí - mohli odvolávat Evropskou komisi a schvalovali její hospodaření. Veškerou moc si ale držely členské země a jejich parlamenty. Europoslanci byli proto většinou vysloužilí politici vyslaní stranickými bossy do Bruselu na dobře placený důchod. Evropský parlament proto jen málokdo bral zcela vážně a europoslance veřejnost prakticky neznala.
"Nikdo vlastně nevěděl, co by evropští poslanci měli dělat. Nové zákony společenství se dohadovaly mezi členskými zeměmi a parlament jen mohl vyjádřit svůj názor, ne zasahovat do jednání. V devadesátých letech minulého století ale začalo být jasné, že Evropský parlament je jediným přímo voleným orgánem unie a měl by mít víc moci," říká ředitel Centra evropské politiky v Bruselu John Palmer.
Obrat nastal v roce 1997, kdy se podepsala Amsterodamská smlouva. Evropský parlament dostal možnost spolurozhodování o nových zákonech a začal být aktivnější. Skutečný zlom ale přišel až dva roky poté, kdy po korupčním skandálu odstoupila Evropská komise Lucemburčana Jacquese Santera. Parlament si stěžoval, že nemá možnost odvolávat jednotlivé komisaře, když se zpronevěří svému mandátu. Europarlament nemohl ani ovlivnit volbu předsedy komise.
"Ukázalo se, že Evropský parlament budí jen vnější zdání normálního zákonodárného sboru. Členské státy velmi neochotně přidávaly parlamentu pravomoci a teprve navrhovaná evropská ústava, jež je teprve v procesu schvalování, mu dá odpovídající moc," říká britský poslanec Andrew Duff, který se na tvorbě návrhu ústavy podílel.
"Evropský parlament v současnosti spolurozhoduje u dvou třetin zákonů přijímaných zeměmi Evropské unie. Čistě národní legislativa - to je už jen třetina. Kdo říká, že moc Evropského parlamentu je slabá, neví, o čem mluví. S prací europoslanců se lidé setkávají denně," říká předseda frakce liberálů Graham Watson.
Co všechno dělá v současnosti Evropský parlament? Stejně jako v minulosti schvaluje a odvolává Evropskou komisi. Má důležité slovo při tvorbě rozpočtu a sedmiletého finančního plánu unie. Ačkoliv u legislativy přijímané unií má nadále hlavní slovo rada členských států - tedy vlády, proti vůli parlamentu se už nedají zákony schválit. Jak ukázaly poslední události, parlament také dohlíží na respektování ducha unijních zákonů. Poslanci chtějí podat například žalobu na členské země za dohodu o poskytování osobních údajů lidí do Spojených států.
Kde jsou slabiny Evropského parlamentu? Je to příliš federalistický spolek. Většina poslanců (až na euroskeptické strany, jež ale nemají ani pětinu z celkového množství křesel) souhlasí s další evropskou integrací a posilováním Evropského parlamentu.
Evropský parlament chce také ve větší míře spolurozhodovat o obsazení nejvyšších míst v unijních orgánech - zvláště Evropské komisi.
"Belgický premiér Guy Verhofstadt neprojde jako kandidát na předsedu komise, jelikož je liberál," tvrdí sebevědomě šéf pravděpodobně nejsilnější lidovecké frakce Hans-Gert Pöttering. Před deseti lety by takové prohlášení vyvolalo úsměv. Ale dnes?