Nejít k volbám? Někde je za to pokuta

Nejít k volbám? Někde je za to pokuta

Nejít k volbám do europarlamentu může některé voliče ze zemí Evropské unie přijít draho. A to doslova.
Pokud se k volební urně nedostaví například Belgičan, musí počítat se sankcemi. V Belgii, podobně jako v Lucembursku či Řecku, totiž ze zákona platí volební povinnost. Stejně tak jako platila v meziválečném Československu.
Belgičana, který se nebude chtít účastnit volby čtyřiadvaceti belgických poslanců příštího Evropského parlamentu a v neděli odjede třeba na chatu, čeká pokuta, která zhruba odpovídá pokutě za špatné parkování.
"Kdo nejde v Belgii volit, dostane pokutu od 25 do 50 eur. Ta při opakované volební neúčasti roste na 50 až 125 eur," píše se v belgických volebních propozicích.
Každý, kdo během patnácti let čtyřikrát "nesplní svou volební povinnost, je na deset let vyloučen z voličského seznamu". Po tu dobu nesmí ani volit, ani kandidovat.
A důsledek?
V roce 1999, při posledních volbách do Evropského parlamentu, přišlo odevzdat svůj hlas 91 procent belgických a 87 procent lucemburských voličů.
Podobně tomu zřejmě bude i letos.
"Předpokládaná volební účast v Belgii je 76 procent, v Lucembursku 73 procent a v Řecku 66 procent," říká Petr Drulák, expert na země Beneluxu z pražského Ústavu mezinárodních vztahů. "To je sice méně než posledně, ale pořád jde o evropský rekord."

Obrana demokracie

To, co dnes většině Čechů zní trochu exoticky, bylo ještě v meziválečném období v Evropě poměrně běžnou záležitostí.
"Když se zavádělo všeobecné volební právo - mluvíme o přelomu devatenáctého a dvacátého století - mnozí se báli, že demokracie nepřežije," vysvětluje rozhodnutí o povinné volbě Petr Drulák.
"Tou dobou lidé nebyli zvyklí chodit volit. Politici se proto báli, aby se politický systém z ničeho nic neocitl v rukách nějaké hrstky. Zavedením volební povinnosti zapojili do voleb všechny. Už se nemohlo stát, že by o osudu země rozhodlo jen pár lidí."
V Československu upravoval povinnou účast ve volbách volební zákon z roku 1919.
"Mezi válkami u nás chodilo volit 8,5 miliónu z devíti miliónů oprávněných voličů," říká Josef Harna z Historického ústavu Akademie věd. Nižší účast byla jen v zaostalých oblastech, především na Slovensku.
Ten, kdo k volbám nechtěl, se přitom nemusel obávat ani pokuty, ani žádných jiných sankcí.
"Lidé to prostě považovali za svou občanskou povinnost," tvrdí Harna. "Svým hlasem chtěli pomoci straně, se kterou sympatizovali."
Společnost byla podle něj "silně zpolitizována". "Bylo to ale jiné než teď. Vůči politice nevládla taková skepse."

Voda na mlýn extremistů

Přestože většina evropských zemí volební povinnost buď vůbec nezavedla, nebo ji zrušila (například Nizozemsko tak učinilo v sedmdesátých letech), v členských státech unie se o ní diskutuje i dnes. Aktuální bývá tato otázka zejména po volbách. Ať už po parlamentních, nebo po regionálních a komunálních.
Zatímco například v německém Lexikonu volebního práva stojí, že "při žádných volbách nesmí být na voliče vykonáván tlak" a že "volební povinnost odporuje zákonem garantované svobodě volby", v Británii se o zavedení povinné účasti uvažuje. Příslušnou studii, která ukazuje její výhody a nevýhody, už mají k dispozici i poslanci britského parlamentu.
Zda Britové a další země povinné hlasování zavedou, si ale nikdo netroufá odhadnout.
"Problém je v tom, že to má i řadu úskalí," tvrdí Drulák.
Lidé, kteří by normálně k volbám nešli, totiž často volí strany na okraji politického spektra. I to je jeden z důvodů, proč například v Belgii roste počet příznivců nacionalistického Vlámského bloku.
Ten, kdo nechce volit nikoho, pak často odevzdává neplatné volební lístky. Při belgických parlamentních volbách v roce 1999 jich tamní volební komise napočítala skoro sedm procent.
Dalším problémem je podle Druláka vynutitelnost. Například Řekové tak sice ze zákona volit musí, k volbám však stejně nechodí. Řecké europoslance vybíralo před pěti lety "jen" 75 procent voličů.