Milan Fridrich: Krajní strany v Evropě sílí. Proč?

Krajní strany v Evropě sílí. Proč?

Když ve dvaceti členských zemích z pětadvaceti prohrají volby vládní strany, ale přesto nadále řídí chod země a rozhodují o zásadních unijních otázkách, něco není v pořádku. Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville sice už před dvěma sty lety napsal, že vládám se nemá vládnout snadno a je třeba, aby je voliči neustále podrobovali zkouškám, které prověří sílu jejich mandátu a schopnosti řešit aktuální problémy, ale mezi snadným vládnutím a ochromenou výkonnou mocí je velký rozdíl.
Volby do europarlamentu jsou mnohem důležitější než v minulosti. Jeho poslanci dnes schvalují dvě třetiny veškeré unijní legislativy. Jen jedna třetina je čistě národní. Je pak možné oddělit legitimitu národní a evropské moci? Je možné mluvit o tom, že národní vládu si zvolili lidé v jiných volbách a ty evropské se jí týkají jen nepřímo? Těžko.
K větší politické třenici po eurovolbách nedojde jen díky poměrné shodě mezi unijní pravici a levicí v otázce další evropské integrace. Výjimkou jsou Česká republika a Velká Británie, kde tradiční pravice - ODS a konzervativci - patří k největším odpůrcům unijní ústavy a dalšího delegování moci národních vlád do rukou evropských orgánů.
V Německu je ale z hlediska evropské politiky téměř jedno, zda bude u moci SPD se zelenými nebo CDU-CSU s FDP. Také ve Francii jsou názory pravice a levice na roli země v unii podobné. Stejná situace je v Rakousku, Řecku, Portugalsku, Belgii, Lucembursku nebo Nizozemsku. Důvodů pro tento homogenní postoj je několik a tím hlavním je odklon politiků od zaníceného evropanství.
Jak německá pravice, tak levice chtějí v unii šetřit. Je jedno, kdo bude v Německu vládnout. Francouzská umírněná pravice i levice chtějí maximálně posílit roli země v unii a učinit ze společenství hlavního hráče světového dění. Centristické strany v Belgii chtějí unii federalizovat a jen extrémní Vlámský blok má zájem na zastavení integrace. V Nizozemsku se vláda a opozice také shodnou na prioritách: v unii je potřeba omezit výdaje a vytvořit účinnou a společnou přistěhovaleckou politiku.
Jak je možné, že názory pravice i levice na unijní integraci si jsou ve většině evropských zemí tak podobné? Důvodem je nejspíš kontinuita politiky. Pravice i levice už se aktivně podílely na budování unie a definování jejích zájmů. Výjimkou je česká ODS, která na jaře 1998, kdy začala jednání o našem vstupu, už nebyla ve vládě. Šest následujících let seděla v opozici a má tedy pocit, že unijní integrace se děje s vyloučením jejích postojů a idejí.
Sociální demokraté mají naopak zkušenost s vyjednáváním a dobře vědí, čeho se dá a čeho nedá na unijní úrovni dosáhnout a jak těžké je vstát a bouchnout do stolu, když čtyřiadvacet jiných zemí sedí a má velmi podobné názory na konkrétní věci. V Evropě dnes jen extremistické strany nabízejí voličům tvrdou a nekompromisní politiku, která by nebrala ohled na zájmy většiny.
ODS není správné v jejích postojích zatracovat. Ukazuje se spíš, že je alternativou, která lidem v jiných zemích chybí, a proto volí extrémnější či málo známé jednoúčelové strany, aby vyjádřili svou neochotu k dalšímu sjednocování. To se stalo ve Francii, kde získala dvojnásobný počet mandátů Le Penova Národní fronta, v Nizozemsku se zase do europarlamentu dostala strana Za transparentnější Evropu a v Rakousku uskupení Kritika unijních institucí Hanse-Petera Martina.
V europarlamentu tak bude přes sto poslanců, kteří nemají na unijní integraci vyhraněný názor nebo ji odmítají.
Ovlivní zásadně stovka nezařazených či krajních poslanců unijní politiku? Ne přímo, ale podepíše se na směřování Evropy. Tradiční strany budou opatrnější ve vydávání peněz na společné projekty nebo na chudé regiony. I když summit koncem týdne schválí ústavu, nebude jednoduché posouvat unijní integraci v nejbližších letech kupředu. Motor se unavil, lidem přijde běh dějin příliš rychlý, občas až ukvapený a obávají se jeho následků.
Nový europarlament čeká těžké období, kdy bude nutná silnější spolupráce hlavních frakcí - lidovců a socialistů. Voliči tak mohou být za několik let ještě více nespokojeni s nedostatkem alternativy k evropské integraci, což zřejmě znovu posílí strany, které si ji nepřejí.
A legitimita národních a evropských politiků? To je téměř neřešitelný a přitom velmi naléhavý problém. Nelze sladit volby do národních zákonodárných sborů a Evropského parlamentu. Ale nelze také žít ve stavu, kdy ve vládách členských zemí jsou jiné strany, než které dominují scéně v europarlamentu. Unie začíná být velmi složitým organismem a bez minimální vůle ho oživit se nedá čekat nic jiného než posilování nečitelných alternativních stran a hnutí.