Netrávíte v práci moc času?

Netrávíte v práci moc času?

Japonci jsou pověstní svou pracovitostí a až posvátnou úctou k autoritám. Extrémním následkem japonského přístupu k práci je "karoshi". Tento termín pro úmrtí z přepracování se v Japonsku rozšířil v 80. letech, kdy vdovy po japonských zaměstnancích zaplavily soudy žalobami na japonské korporace. Zdá se ale, že bez efektu. V roce 2001 zemřelo v Japonsku na karo-shi 143 lidí, v roce 2002 dokonce 317 lidí (podle Japan's Ministry of Health, Labor and Welfare).
A co my, Češi? Na jednu stranu chválíme své zlaté ručičky, ale na druhou o sobě tvrdíme, že se nepředřeme. Jak to vlastně je? Podle výzkumu mezinárodní organizace práce (ILO) stráví Češi v práci z evropských národů nejvíce času - ročně celkem 2000 hodin. To platí zejména pro ty z nás, kteří tráví svůj život v kanceláři. Ti často pracují jako šílení. Statistiky zachycující jev nazvaný karoshi nejsou v Česku k dispozici, ale stačí se rozhlédnout kolem sebe. Obvyklá pracovní doba trvá 9 - 10 hodin denně, u manažerů 10 - 12 a výjimkou nejsou ani ti, kteří v sedm ráno přijedou do práce a opouštějí ji v osm večer s notebookem a kupou papírů, které zpracovávají do dvou do rána, nezřídka sedm dní v týdnu.
Není to dlouho, co lékaři pojmenovali takzvanou "nemoc z volného času", kterou trpí právě tito lidé. Jejich organismus se přizpůsobí neustálému vypětí a je velmi častým jevem, že o svátcích nebo i během prodlouženého víkendu takový člověk dostane chřipku anebo jinak onemocní. Prostě zvolnil, vypnul a jeho tělo si s tím neumí poradit.

Infikovaný čas

Obrovským problémem dneška je "infikovaný čas". Jedná se o dobu, kdy jsme takzvaně "mimo" a cosi nám zabraňuje skutečně být tam, kde jsme. Jsme v divadle, s dětmi nebo s přáteli, ale v hlavě procházíme haldou nesplněných úkolů z dnešního dne. Jsme na školení a raději bychom byli u svého počítače, mailů a telefonů. Jsme na schůzce s kolegy a přemýšlíme, že už dlouho jsme nenavštívili rodiče...
Prostě neumíme vypnout. Neumíme přijít z práce a se stejnou vervou, s jakou jsme dnes odprezentovali výsledky našeho oddělení, se nám prostě nedaří si hrát s dětmi nebo diskutovat s rodinou. Jsme unavení, "mimo". Hlavou nám probleskávají všechny ty telefony, spory a prezentace dnešního dne. Často si to uvědomujeme, vyčítavý pohled nebo poznámka partnera nám pouze potvrdí, že to, jak žijeme, není úplně ideální. "Všichni ostatní jsou na tom stejně, a manažerská práce s sebou podobné vypětí nese," říkáme si na omluvu.
Fakt, který si neuvědomujeme, je naše lidská podstata. Člověk je biologicky uzpůsoben ke krátké intenzívní aktivitě a k výrazně delším obdobím odpočinku. V tom se lišíme například od koní. Do průmyslové revoluce práce nikdy nezabírala v lidském životě takový podíl času jako dnes. Je dokázáno, že po čtyřech hodinách intenzívní duševní práce výkonnost, schopnost se koncentrovat a přemýšlet výrazně klesá, člověk se prostě unaví a potřebuje odpočinek.

Nedůvěra

Odborníci doporučují po devadesáti minutách práce minimálně dvacetiminutovou přestávku. Kolik lidí si dnes dovolí v pracovní době odpočívat? Na ty, kteří si zajdou na kafe, otevřou noviny nebo odejdou včas, se ostatní dívají jako na "flákače" a "nemakačenky". Je to jeden ze zlozvyků, který nám zbyl z minulosti, a to nedůvěra jeden k druhému. Podezříváme se navzájem z postranních úmyslů a z toho, že nám jde pouze o vlastní zájem. Jedním z výsledků této mentality je to, že lpíme na odseděných hodinách spíše než na výsledcích. Kolik lidí si dovolí se sebevědomým pocitem odejít domů dříve než jejich šéf? Kolik hodin tak v našich podnicích promrháme tím, že lidé dělají, že dělají?
Je to jeden ze základních manažerských omylů. Člověk je po čtyřech až šesti hodinách intenzívní duševní práce prostě unavený a jenom zabírá místo a spotřebovává energii. Měl by jít domů si odpočinout. Manažer si musí položit otázku: "O co jde? O výsledky? O nápady? ...nebo o to, abych měl lidi pod dohledem od devíti do pěti?" Tím, že si na tuto otázku upřímně odpoví, prokáže sobě i lidem okolo sebe obrovskou službu.

Dvacet let v práci.

Podle Českého statistického úřadu máme naději se dožít 73 let (muži) a 78 let (ženy). To je hodně a je jenom na nás, jak kvalitní ty roky budou. Bohužel, 90. léta minulého a začátek tohoto století nás zastihl nepřipravené. Práce nám bere víc, než nám dává. Podle výzkumů PeopleCommu (2003) vstává každý den až tři čtvrtiny populace s tím, že se netěší do práce. Ten člověk vstane, jde tam, stráví tam osm až deset hodin a tak postupně 20 let života! (Viz Info.)
Při pohledu do historie a do rozvinutých zemí zjistíte zajímavý trend. Naši pradědové, na počátku průmyslové revoluce, měli dvaasedmdesátihodinový pracovní týden, pak přišel šedesátihodinový, dnes je to 40 hodin týdně. Francouzi si už uzákonili pětatřicetihodinový pracovní týden. Po celou tu dobu, jak se zkracoval pracovní týden, šla produktivita i mzdy nahoru. Ve vyspělých zemích mají tak dnes lidé přibližně dvakrát kratší pracovní dobu a vydělávají mnohonásobně víc. Zdá se, že to je cesta. My, díky příležitostem po roce 1989 a také díky stále relativní nezkušenosti s tržním prostředím, řízením a vedení lidí, pracujeme stále jako naši dědové. Útěchou mohou být příklady z ostatních evropských zemí, které si prošly podobným vývojem, a také první "vlaštovky" u nás.

Vyberte si

Kdo měl v roce 1994 mobil, platební kartu, hypotéku, e-mail, internet, squashovou raketu, golfovou hůl? Násobně méně lidí než dnes. Jestliže jsme v roce 1984 odcházeli z práce ve 14.30 a volný čas strávili v hospůdce, na zahrádce nebo u knížky, potom v roce 1994 jsme z práce odcházeli ne dříve než v 17.00 a volný čas trávili po obchodech nakupováním a také jsme více cestovali. V roce 2004 odcházíme z práce ještě později a lákadel je 1000krát víc.
Jak z toho kola ven? Především si člověk musí uvědomit, že dnes už nestihne všechno, a jak v práci, tak i v soukromí si musí umět vybrat - stanovit priority. Tato dovednost nebyla v lidské historii nikdy tak důležitá! Jisté je, že nelze stihnout všechno. A jisté také je, že v práci trávíme více času než kterýkoli evropský národ, a to na úkor rodiny, zdraví, zálib a duševní pohody... To je to, co chceme od života? Vyberte si.
[*]

Autor je Managing Partner společnosti PeopleComm

Kolik čím strávíme času?
(při naději dožít se 75 let, zaokrouhleno na roky)
spánek 29
práce 20
volný čas 9
cestování (vč. do práce) 6
jídlo 6
nemoc 3
péče o blízké 2
Zdroj: PeopleComm, 2003
Kolik času prospíme?
(v hodinách denně)
Novorozeňata 17 - 18
4 - 8 let 10 - 12
10 - 12 let 9 - 10
dospělí 7,5
střední věk 7
stáří 6 - 6,5
Zdroj: Lydia Dotto, Asleep in the Fast Lane