Škola může ukázat chuť úspěchu


České školství má spoustu problémů a v zemi s deseti milióny obyvatel určitě patnáct miliónů kritiků: každý z nás do školy chodil, většina tam posílá děti nebo vnoučata a pár set tisíc se školstvím dokonce živí. A každý víme své. Co chvíli se můžeme dočíst, že už to tak opravdu dál nejde. Chybějí peníze, zákony, dobří učitelé, nové metody, lepší učebnice a poslední dobou dokonce i děti.
To je všechno asi pravda, ale ne celá. Jsou tu totiž ještě také tisíce učitelů, kteří každý den tiše chodí do školy, nějak si poradí s nevalným platem, nekázní dětí, s nevolí a nezájmem rodičů, různými výkazy a schůzemi i s periodickými reformami - a prostě učí. Protože nekřičí a nedělají skandály, nedostanou se ani do novin. Někteří, jak vím, si lámou hlavu nepříjemnou otázkou, zda to vůbec má nějaký smysl. A protože na nich školství stojí, chtěl bych hlavně jim nabídnout před prázdninami následující úvahu. Třeba je něco napadne.
Před pár lety se v jakémsi mezinárodním průzkumu ukázalo, že naše třináctileté děti mají vynikající znalosti, tuším, že to bylo v matematice a v přírodních vědách. Vidíte, jak jsme dobří? Jenže pak přišel jiný průzkum a všechno pokazil. Sedmnáctileté děti dopadly totiž velice špatně, a to ve stejných předmětech a ve stejném porovnání.
Že by za čtyři roky tak zhlouply? Kdepak. Jen jsme si u toho prvního průzkumu nevšimli jedné drobnosti: děti sice uměly, ale dvě třetiny z nich tehdy přiznaly, že tyhle předměty ze srdce nenávidí - a o čtyři roky později se to projevilo.
Učitel může učit a jistě záleží i na tom, jak to dělá, ale naučit se to musí děti samy. Pokud budou chtít. Dobrý učitel je ten, který umí své žáky zaujmout; to je známá věc. Když se mu to podaří, nemívá problémy ani s kázní ve třídě.
Dnes to má ovšem o hodně těžší. Před sto lety bylo snadné děti zaujmout: nadchly se, když jim učitel ukázal obrázek. Před padesáti lety už musel být ten obrázek barevný. A dnes by se asi musel hýbat, případně střílet. Čím může učitel zaujmout děti zvyklé na televizi? Může být škola tak lákavá?
Pokud se o to někteří učitelé nebo autoři učebnic snaží, zaslouží si jistě pochvalu, jenže cesta k úspěchu vede podle mne jinudy. Škola nemůže být tak napínavá jako televizní film, nemůže a asi ani nemá být jenom zábavná, může však nabídnout dětem něco jiného a mnohem důležitějšího - totiž úspěch.
Škola může naučit pracovat. Nejen proto, že pracovat se musí, ale protože to někam vede. Člověk může ve škole zakusit tu úžasnou věc, že se cosi pracně naučil a teď to sám umí, dovede. Stálo ho to pár měsíců, možná let otravné práce, než se naučil anglická slovíčka, ale teď si může něco přečíst a rozumí tomu! Není to nádhera?
Bohužel se tato jedinečná příležitost ve škole často zahodí. Setkávám se se studenty, kteří se čtyři roky učili třeba latinskou gramatiku, a když se jich zeptám, co četli, dívají se na mne nechápavě: ne, my jsme se to jenom učili. Když jsem to slyšel poprvé, zděsil jsem se nad tou promrhanou příležitostí.
Studentka mi řekne, že ji zajímá psychologie, a když se zeptám, co si přečetla, zase ten nechápavý pohled: nečetla nic, ji to přece jen zajímá. Z biologie se toho obvykle naučili hodně, ale vzít botanický klíč a určit nějaký plevel, co roste v parku, to si zkusili jen výjimečně. Pythagorovu větu většinou "umějí" jako vzoreček, ale ten báječný pocit, že by sami pochopili její geometrický důkaz, to jim učitel patrně upřel. Možná proto, že ho sám nikdy nezažil? Že se třeba Thaletovu větu také "jenom naučil"?
Našince zarazí, že se francouzské děti musí v první třídě naučit odříkávat abecedu. Jenže už ve třetí třídě dostanou do ruky dětskou encyklopedii, malý naučný slovník a paní učitelka po nich občas chce, aby si tam samy něco našly. To je to důležité: samy!
Když se dětem něco povede, je jistě dobře, když je učitel pochválí, ale úspěch je ještě něco víc. Úspěch je vlastní pocit, že člověk něco dokázal, a pokud je založen na práci, není jednorázový.
Dát dětem, a to i těm menším a malým, zakusit úspěch z práce, to asi neumí každý. Možná to ostatně nemusí být ve všech předmětech, stačí, když to děti zažijí občas. Možná dokonce stačí, když si to zkusí aspoň jednou. Ale to je ta pravá šance školy, kterou dětem nikdo jiný a žádná televize nemohou dát.
Zeptejte se lidí, kteří něco dokázali: skoro každý si vzpomene aspoň na jednoho skvělého učitele, který mu tuto rozhodující životní zkušenost umožnil a často tak rozhodl o tom, co z něho jednou bude. Chudáci děti, které takové štěstí neměly a odnesou si "do života" jenom zkušenost, že škola je otrava, práce je otrava, dobrá leda k tomu, aby člověk nějak prolezl a co nejdřív se dostal k něčemu zábavnějšímu, třeba k té televizi. Že tam nikdy žádný úspěch nezažijí, toho si všimnou až pozdě.
Autor je děkanem Fakulty humanitních studií UK

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist