31vik15 ()Ve slovníku osobností Who is who? jste uváděna pod jménem Šárka Hejnová-Svobodová, ale všude jinde vás nacházím jen pod jménem Hejnová. Je to jen náhoda?
Hlubší smysl to nemá, spíš to je výsledek takové trošku tragikomické situace. Školu jsem končila jako Hejnová přesto, že rodiče si přáli, abych absolvovala se svým rodným jménem Svobodová. Já to za žádnou cenu nechtěla, protože jsem celý život trpěla tím, že jsem protekční dítě... Měla jsem pocit, že musím dělat víc, odevzdávat propracovanější práce, víc variant, jen aby někdo nezačal upozorňovat "no jo, Svobodová, ta může všechno".
Ale stejně jsem to donedávna neměla vyřešeno, snad až do Verdiho festivalu, který jsem ještě roku 2000 dělala s tátou ve Veroně. Nikdo ani netušil, že jsem Svobodova dcera. A když se to nakonec "proseklo", všichni se divili - v Itálii by nikdo něco takového netajil. Vždyť to je udržování tradice, pokračování rodu, profese...
Vyčítali mi, proč jsem to neřekla, že není za co se stydět, že každý z jejich okruhu by takovou skutečnost neskrýval, ba naopak. Prostě jiný kraj, jiný mrav.

Bylo pro vás obtížné vystoupit z otcova stínu?
Nikdy jsem takhle nepřemýšlela, pro mne bylo přirozené už od mládí s tím bojovat. A stálo mě to i čas. Tři roky po škole jsem neodevzdala jedinou práci. Táta pořád říkal: "Holčičko, ukaž, co umíš, pak uvidíme."
Tehdy přišlo pro mě osudové setkání s Ester Krumbachovou, která mne přivedla ke spolupráci s Jankem Roháčem pro Semafor. Snad mohu říct, že jsme si s Ester padly do oka. Postupně mi předávala zkušenosti a upozorňovala na omyly, kterými si už prošla a kterých jsem se mohla vyvarovat. Díky ní jsem dostala i první nabídky z Barrandova.
Ale teprve když jsem vyhrála konkurz na kostýmy do Malé mořské víly režiséra Karla Kachyni, tak mne táta začal brát vážněji. Tehdy se mi otevřela cesta i do Národního divadla, kde jsem se uvedla kostýmy pro Janáčkovu Jenůfu.
Počátky profesionální spolupráce s tátou bych ale nikomu nepřála. Pořád mi říkal: "Musíš kreslit 26 hodin denně, aby z tebe něco bylo." Chtěla jsem mu stačit a to byla strašná dřina.
Ale po letech, když jsem nabrala zkušenosti, byla spolupráce s otcem ohromně vzrušující, inspirativní, otevřená. Často jsme ani nemuseli dopovědět větu a bylo nám jasno.

Přesto vás trochu popíchnu. Jak vysvětlíte nezasvěcenému, že už ve třiadvaceti letech jste pracovala pro Národní divadlo a bylo vám sotva třicet, když jste měla zakázku v Austrálii?
31vik16a ()V Národním divadle jsem byla jako host až po třech letech přípravy a sbírání zkušeností, tři roky po absolvování UMPRUM. A nabídka pracovat v té slavné budově opery v Sydney zase vznikla tak, že režisér, který dělal v Národním Jenůfu, dostal nabídku inscenovat v Austrálii Prodanou nevěstu.
Dal mi tak příležitost pokračovat ve spolupráci, i když osobně to pro mě bylo velmi složité. Měla jsem dvě malé děti a práce na druhém konci světa byla naplánována na několik měsíců. Ale odmítnout se to nedalo.

Pak už se vám nabídky doslova hrnuly - New York, Ženeva, Marseille, Bologna, Vídeň, Paříž, Antverpy... Možná, že kdybyste propásla první příležitost, nejspíš byste v tak úspěšném tažení světem nepokračovala. Ani rodinné vazby by určitě nepomohly...
Máte pravdu. Otec byl jako pracovní partner mimořádný pedant. Kdyby viděl, že nemám talent, nejspíš by se mnou nespolupracoval. Vždycky ho zajímala jen kvalita. Nápady. Schopnost tvořit. Stačilo, aby řekl jedinou větu nebo se zatvářil a já už věděla, která bije. To byla ohromná škola.

Co z těch inscenací zbylo? Vzpomínky? Novinové články? Kostýmní návrhy?
Ani nevím, kolik jsem v životě udělala inscenací. Nemyslela jsem vůbec do budoucna. Na nějakou výstavu. Nepřemýšlela jsem o čase, kdy se budu chtít ohlédnout. Byla to doba "z projektu do projektu" a potěšením byl ten okamžik, kdy výsledek dopadl dobře a už jsem přemýšlela, co dál.
Myslela jsem si, že to ani jinak nejde, v tom jsem zcela jiná než táta. On byl neuvěřitelný systematik, ke každé práci vypracoval archívní složku... Nedělal to z nějaké samolibosti, věděl, že materiál může použít při své pedagogické práci.

Rozptyl autorů i žánrů, s nimiž a na kterých jste spolupracovala, je opravdu mimořádný. Co z toho vám ale bylo nejblíž?
Ve filmu bezesporu pohádky. Takové ty mimo čas, kde mohu víc pracovat s fantazií. Jak říkám, "dobové kostýmy bez doby". To si libuju.
V divadle raději dělám činohru, je mi bližší než opera. I když záleží na tý-mu a především na režisérovi. Baví mne Ibsen, Strindberg, Čechov, Dürrenmatt... Jen jsem ráda, když tam nejsou uniformy.
Ráda "oblékám" i současné filmy a hry. Bohužel dneska je doba, kdy často slyším "nějak to oblíkni", což mě netěší. Nechci pracovat "nějak", chci hledat a komunikovat...

Existují nějaké detaily, symboly, které bychom objevili v každé vaší inscenaci či filmu?
Ráda si hraju s podstatnými detaily. Detail vypovídá o postavě, charakteru, dává i smysl děje. To mě baví.
Bohužel, dnes taková práce jen zdržuje. A na výsledku to je často vidět. Příkladů bych mohla uvést řadu. Kostým podle mne musí být "hotový" v každém detailu, musí vypovídat o postavě beze slov. A to je pracné. A drahé.

Jsou zkušenosti ze zahraničí přenosné sem k nám?
Mám zkušenosti z různých koutů světa... Například v Americe chtějí všechno přesně. Návrhy jim v žádném případě nestačí, existuje tam jen velmi malý prostor k improvizaci.
Nezkouší se na hercích, kostýmy se šijí bez konkrétních postav. Na panáky, krejčovské panny, které se nafukují podle dodaných měr toho kterého představitele. A to je opravdu horor. Není to příjemná práce, já potřebuji představitele vidět, dobré je s ním mluvit.
V cizině se většinou zkoušejí kostýmy až na první oblékané zkoušce. Je to byznys. Nikdo tam nemá čas, protože třeba momentálně zpívá v jiném koutě země.
Ale například v Belgii jsem pracovala v divadlech typu našeho "Zábradlí". To byla radost. Zkoušelo se podle potřeby, všichni byli na jedné lodi. Vzájemná pomoc byla samozřejmostí. I tak si myslím, že tahle stránka věci je u nás na vyšší úrovni. U nás zkoušíme na konkrétní herce, konkrétní zpěváky.

Máte relativně nového koníčka - mozaiku. Jak vás to napadlo? Vždyť ta přece nemá s kostýmním výtvarnictvím nic společného, ne?
31vik17 ()Budete se divit - má. A hodně. Práce s kostýmem, barevné koncepce mě velmi ovlivňují ve volbě barevných kompozic mozaiky. Snažím se v mozaikách vyprávět příběhy nebo alespoň jejich části. Navíc například mozaiky třeba v Ravenně mě fascinují od té doby, co jezdím do Itálie.
Nikdy by mě nenapadlo, že se budu něčemu takovému věnovat. Ale když umřel táta a já přišla do jeho dílny, nesnesla jsem to ticho, které tam dřív nikdy nebylo. Cítila jsem, že s těmi stroji budu muset vstoupit do kontaktu. A pak se mi dostala do rukou kniha pro kutily, kde byl návod, jak dělat mozaiku.
Pak jsem přišla na to, že pro mě není tím nejvhodnějším materiálem sklo, ale barevné kachlíčky. Před dvěma lety jsem začala, zprvu jen takové maličkosti jako dárky pro kamarády, ale dnes už mozaikou doslova žiju.

Jste dědičkou autorských práv svého otce, máte k dispozici jeho archív, neustává zájem ctitelů a příznivců jeho díla, kteří by chtěli studovat jeho práce. Co s tím vším uděláte?
V prvních měsících po jeho smrti jsem neměla ani sílu s tím něco dělat, ale dnes vidím, že jeho odkaz nemůže zůstat jen tak ležet. Od roku 1943 udělal víc než 700 inscenací a ke všemu má velmi podrobnou dokumentaci. Čili - je potřeba s tím něco udělat. Přinejmenším převést do digitální podoby. Nerada bych kohokoli pouštěla k originálům, jsou nenahraditelné.
Pravděpodobně by měla vzniknout nezisková organizace, ve spolupráci s Laternou magikou už je to právně domluveno. A chtělo by to tenhle záměr propojit i se zahraničím, nejspíš Itálií a Francií. V Itálii tátovi například k osmdesátinám udělali obrovskou putovní výstavu "Svoboda 2000", nedávno jsem dostala zprávu, že ve Francii chystají projekt k jeho nedožitým pětaosmdesátinám. Premiéra by měla být 8. srpna 2005 v Provence v Cathédrale d' Image, která vznikla z bývalého kamenolomu s několika skalními sály. Je to velmi zajímavé místo, proslulé audiovizuálními výstavami, které otec v 80. letech inspiroval. Představení by mělo být přeneseno i do Laterny magiky. Rovněž italská výstava "Svoboda 2000" by se měla objevit v Praze. Ale všechno to je finančně velmi náročné... Tak uvidíme.
31vik14 ()
Z kostýmních návrhů Šárky Hejnové
Snímky: Petr Boněk