Co s vraždícími dětmi?

Represe je k ničemu, důležitá je prevence! Kdepak jsme to už slyšeli? Nepátrejme, je to slyšet co chvíli. Jednou ve spojitosti s drogami, pak s potraty, nyní s nápadem snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti. Jako obecně platný výrok je však tento myšlenkový stereotyp nepravdivý.

Kdyby ovšem byla represe opravdu k ničemu, nepotřebovali bychom trestní zákoník. U mnohých druhů trestné činnosti se přece žádná prevence neprovádí. U některých se omezuje na znesnadnění jejich páchání. Jsou i takové, kde by byla jedinou skutečnou prevencí demotivace možných pachatelů, například pachatelů vražd, včetně těch - a právě těch - páchaných dětmi.

Jak jim to chcete znesnadnit? Jedinou účinnou prevencí by byla výchova, která by je formovala tak, že by je nenapadlo vraždit.

Uživatelé výroku o neúčinnosti represe a nezbytnosti prevence k němu sahají právě tehdy, je-li jasné, že se žádná účinná prevence konat nebude. Buď to neumíme, nebo na to nemáme, anebo to nejde, přesněji řečeno není, nebude to a nemůže to být v silách státní moci.

Zmíněný výrok proto nefunguje jako argument, i když se tak tváří, ale jako povzdech. Jó, kdyby tak byla možná prevence... Podobně si v Povídkách malostranských stýskal pan Rybář alias Hastrman: Jó, kdybychom tak měli moře...
Kýžená prevence vražedného jednání dětí je právě z těch, které neumíme, na něž nemáme a které se vymykají možnostem státní moci. Metafora příslovečné špičky ledovce je až únavně inflační, neboť těch ledovců a jejich špiček je už přespříliš. Přesto platí, že dětští zabijáci jsou "příslovečnou špičkou ledovce".

Mají rozbité rodinné zázemí, což u nás není žádná vzácnost. Zázemí může dítěti chybět velmi nenápadně. Například v tak zvaných slušných, tedy úplných a nerozvrácených rodinách bývá zvykem strčit dítě před televizor, aby "neotravovalo". Chybí mu pak slovní zásoba, neboť se s ním nikdo nebavil.

Jsou i jiné typy frustrujících situací. Výsledkem bývá chybění nejen slovní zásoby, ale i kultivované citovosti (na jejím uprázdněném místě pak bují agresivita), ba i chybění svědomí.

Jsou zkrátka rodiny, které si dítě sice "pořídí", ale ono je na obtíž. Jako díru do domácího rozpočtu je prvoplánově vnímají i tak zvaní slušní lidé, proto jeho "pořízení" odkládají, třeba i na neurčito. Dítě předem vnímané jako obtíž se nesetkává s potřebnou vstřícností, která je přitom nezbytnou podmínkou jeho zdárného vývoje.

Takových rodin a takových dětí prostě přibývá. Proto přibývá i dětských šikanérů (a jejich obětí), dětských sebevrahů, toxikomanů, posléze i dětí-zabijáků, které by byly za jiných okolností výjimečným úkazem jednou za mnoho let. Má to svůj rub, přibývá i rodičů-tyranů a rodičů-zabijáků...

Starší čtenáři znají vymyšlené příběhy Tarzana a Mauglího. V Evropě lze doložit ze starých kronik dva případy nemluvňat unesených vlčí smečkou. Ta je nesežrala, ale vychovala, byť po svém. Lidé je po čase nalezli a snažili se je hominizovat. Nešlo to. Obě dívky prý znamenitě běhaly po čtyřech, ale nikdy se nenaučily mluvit. Promeškal se pravý čas, kdy nebyli k dispozici rodiče, nýbrž vlci.

Je možné, že ty závažnější škody, způsobené rodičovskou nevcítivostí, ignorancí, ba zlobou, už nebude možno napravit.
Státní moc je tu v postavení stísněném, ba zoufalém. Představa, že výrostek zavraždí vychovatelku, kantora, stařenu, spolužačku, a nic podstatného se nestane, je neúnosná. Co s tím? Je možné si na to zvyknout, zlhostejnět.

Co s tím může udělat stát? Nabídnout represi, na víc nemá. "Represe je k ničemu, důležitá je prevence!" Jaká je v tomto případě účinná prevence? Kdo ji vymyslí a kdo se jí ujme, má-li rozklad tradiční rodiny povahu živelného procesu?
Kdysi výjimečná šikana (na vojně, pak v učňácích, pak v dětských kolektivech) se během dvou desetiletí změnila z jevu ojedinělého v hromadný. Možná, že reálná zkušenost s dětskými zabijáky nás přiměje uvažovat o účinnosti nikoli prevence, ale represe, protože nebude možno jinak.

Autor přednáší etiku na 2. lékařské fakultě UK