Co vadí Norům na EU? Třeba její název

Co vadí Norům na EU? Třeba její název

/Od naší zvláštní zpravodajky/
Střed Osla, hlavního města Norska, připomíná velké staveniště. Ulici Karla Johana, které místní s oblibou přezdívají "naše Champs-Elysées", lemují výkopy, na chodnících se vyměňuje dlažba.
Obyvatelům Osla však spoušť jako by nevadila. "Těch pár měsíců to vydržíme," říká starší žena, která se představila jako Ingrid. Na lavičce v parku je tolik prachu, že si raději sedla na noviny. "Hlavní je, jaké to tu bude napřesrok, při oslavách norské nezávislosti. Do té doby musí pohodlí stranou."
Symbolem závislosti, přesněji ztráty národní suverenity, je pro Ingrid vše, co má v názvu slovo "unie". "Nejdřív jsme byli čtyři sta let v unii s Dány, pak se Švédy," vysvětluje. "Příští rok to bude přesně sto let, co jsme se ze svazku se Švédskem dostali ven. V roce 2005 musí město vypadat k světu, abychom to náležitě oslavili."
Ptát se, zda by si přála být občankou EU, je v ten moment skoro zbytečné. "Neříkala jsem vám, že žádná unie Norům nikdy nepřinesla nic dobrého?" opáčí asi šedesátiletá dáma. Pak sbalí noviny a s ledabylým pozdravem odejde.

Tenkrát před referendem

Lidí, kteří uvažují jako Ingrid, jsou v Norsku statisíce. Ze všeho nejvíc si cení norské suverenity. "To, že se Evropská společenství v devadesátých letech přejmenovala na Evropskou unii, nám - vzhledem k naší historii - rozhodně nepomohlo," přiznává místopředseda zahraničního výboru norského parlamentu (Stortingu) Inge Loenning. "Nebýt toho, nejspíš bychom voliče přesvědčili, že členství v EU má pro zemi veliké výhody."
Konzervativní poslanec je jedním z těch, kteří před deseti lety na mítincích od Mandalu po Tromsoe propagovali vstup bohatého čtyřapůlmiliónového severského státu do Evropské unie. Absolvovali jich stovky. Zbytečně. Referendum v roce 1994 přívrženci členství v EU, vedení právě Inge Loenningem, prohráli.
"Výsledek byl tehdy hodně podobný tomu ve Švédsku," vzpomíná Loenning na možná nejhektičtější dny své dosavadní politické kariéry.
"Zatímco u nás se pro vyslovilo 48 procent lidí a proti 52 procent, Švédové to měli naopak: pro bylo před deseti lety 52 procent švédských voličů," připomíná. "A to, jak víte, stačilo. Proto jsou dneska členy Evropské unie a my, bohužel, ne. Tenkrát jsme našim kolegům ze Švédska docela záviděli."

Do unie? Ne!

Jen několik set metrů od budovy Stortingu, kde má kancelář eurooptimista Loenning, sídlí organizace, která vyrovnaný souboj o voliče v roce 1994 těsně vyhrála. Říká si "Nei til EU" (Ne EU). Její úspěchy obdivují všechna euroskeptická hnutí v Evropě. Referendum o vstupu do unie totiž ve svůj prospěch rozhodla už dvakrát - před deseti lety a v roce 1972.
"Promiňte, zrovna jsme se přestěhovali, a tak je tu trochu nepořádek," omlouvá se mladá dívka, když se po pátém, možná šestém zazvonění konečně otevřou dveře. "Jsem Maria Walbergová, členka předsednictva naší organizace," řekne.
Kanceláře, které má Nei til EU pronajaté, jsou z velké části prázdné. "Momentálně neděláme žádnou kampaň," vysvětluje Maria. "Teď nás tady v Oslu pracuje jen hrstka, máme 250 lokálních skupin a 25 tisíc členů. Před referendem v roce 1994 to bylo něco úplně jiného - tehdy platilo členské příspěvky na 140 tisíc lidí." Pak se na chvíli zamyslí a dodá: "Jsem si jistá, že až budeme příště dělat kampaň proti vstupu Norska do EU, lidé se nám zase přihlásí."
Zatímco průměrnému členovi Nei til EU je kolem padesáti let, Maria Walbergová nedávno oslavila teprve dvaadvacáté narozeniny.
Od většiny norských euroskeptiků se ale Walbergová neliší jen věkem. Studuje totiž ekonomii. A právě ekonomové patří v Norsku k nejhlasitějším zastáncům vstupu země do EU. Tvrdí, že by na něm norské firmy výrazně vydělaly. Podnikatelé jim dávají zapravdu.
"Do zemí unie dnes směřuje devadesát procent naší produkce," vysvětluje Gustav Witzoe, proč má na vstupních dveřích své továrny nalepenou modrou samolepku s bílým "N" a dvanácti evropskými hvězdami. Jeho firma SalMar chová atlantické lososy.
"Kdyby se na naše výrobky přestala vztahovat cla, dokázali bychom se lépe prosadit na evropském trhu," říká Witzoe. "Takhle musíme vyvážet jen syrové lososí maso. Pokud bychom ho například naložili, náš výrobek by byl kvůli clu tak drahý, že by si ho v Evropě nikdo nekoupil."

Strach o ropu a dotace

"Evropská unie je byrokratické, nedemokratické těleso," odpoví Maria Walbergová na otázku, co jí na unii nejvíce vadí.
Politologa Mortena Egeberga, ředitele norského institutu pro evropskou politiku Arena, tím trochu zaskočí. "Myslím, že tohle není typický argument Norů, kteří členství v unii odmítají," namítne Egeberg. "Pravdou je, že naše země je rozlehlá, že Oslo je pro lidi ze severu daleko a Brusel by byl ještě dál," říká. Norové se však podle něj bojí hlavně jiných věcí: mají strach, že jim unie bude mluvit do těžby ropy, odmítají evropskou rybářskou politiku a obávají se, že po vstupu do EU přijdou o nebývale štědré zemědělské dotace.
"Když se zeptáte lidí tady v Oslu, jestli do EU chtějí, nebo ne, většina z nich vám odpoví: ano," tvrdí Egeberg, když se loučí v univerzitním campusu. "Pokud ale chcete vědět, jak se k unii stavějí obyčejní Norové, musíte vyjet na venkov," radí. "Jen tam potkáte ty pravé euroskeptiky."
Jedním z regionů, kde referendum o vstupu do unie před deseti lety s přehledem vyhráli euroskeptici, je Troendelag ve středním Norsku. Žije tu 540 tisíc lidí. Ze zdejších farem, které jsou většinou menší než dvě stě akrů, pochází pětina veškeré zemědělské produkce v zemi.
Zatímco v celém Norsku tvoří rolníci méně než pět procent obyvatelstva, v severním Troendelagu jich je výrazně víc. Skoro všichni vstup do unie odmítají.
"Farmy jsou u nás velmi štědře dotované, lépe než ve zbytku Evropy," vysvětluje úředník Pal Ranes z hlavního města provincie, z Trondheimu. "Všichni zemědělci se tudíž bojí, že by vstup do EU znamenal jejich konec. Bez farem by však norský venkov nebyl tím, čím je. Proto říkají "ne" i ti voliči, které zemědělství neživí."
Právě v Troendelagu mají přitom unii na očích každý den. Mezi Trondheimem a švédským Östersundem totiž jezdí "evropský vlak sousedství". Pravidelná linka, kterou spolufinancuje Brusel, se pozná už zdálky: její vagóny jsou polepené vlajkami Švédska, Norska a Evropské unie.
"Je to asi takové, jako kdybyste býkovi v aréně před očima zamávali červeným hadrem," směje se Pal Ranes.
"Někteří zdejší lidé unii vyloženě nenávidí," přitakává Ingvild Naessová-Stubová z Evropského hnutí v Norsku. "Klidně by se kvůli ní i poprali."

Evropské hnutí v Norsku
Co prosazuje?
Organizace je součástí mezinárodní sítě Evropské hnutí. V Norském království má 6000 členů. Propaguje vstup země do EU. Podporují ji hlavně podnikatelé.
Čím argumentuje?
Norsko by mělo vstoupit do EU, aby mohlo spolurozhodovat o zákonech, které musí jako člen Evropského hospodářského prostoru přejímat.
NATO už na zajištění norské bezpečnosti nestačí. USA, tradiční spojenec Norska, mají jiné zájmy než se starat o Evropu. Význam EU jako bezpečnostního hráče roste.
Vstup do unie by prospěl norské ekonomice. Firmám by usnadnil přístup na evropský trh.
zdroj: Ingvild Naessová-Stubová

Nei til EU (Ne EU)
Co prosazuje?
Organizace je proti vstupu Norska do unie. Sdružuje asi 25 tisíc členů. Před deseti lety, kdy se v zemi konalo druhé referendum o členství v EU, jich mělo 140 tisíc.
Čím argumentuje?
Evropská unie je podle Nei til EU nedemokratickým tělesem, protože ho řídí lidé, kteří nebyli zvoleni v řádných volbách.
Brusel je příliš daleko. Rozhodovat by se mělo co nejblíže občanům, tedy v regionech, nikoliv v hlavním městě nadnárodního celku.
Norsko je díky ropě ekonomicky nezávislé, vstup do EU nepotřebuje.
Členství v unii by zničilo norské farmáře.
Zdroj: Maria Walbergová