Zrcadlo nastavené českým šéfům

Po vstupu naší země do Evropské unie se doslova roztrhl pytel s různými srovnávacími studiemi jednotlivých členských zemí na téma produktivity nebo konkurenceschopnosti. Jeden takový výzkum říká, že průměrný Čech promarní ročně až 103 hodiny, a mohl by tak se stejným výsledkem pracovat šest namísto osmi hodin denně.
Že by tato zjištění vyvolala ve společnosti nějakou zásadní debatu, se říci nedá. Jako by to, že mrháme časem, nemáme výsledky a patříme mezi nejslabší, nikoho nepálilo. Místo toho se na stránkách novin, ale i v éteru zabýváme často žabomyšími spory našich politiků a aférkami více čí méně známých celebrit.
Jak to tedy je. Dá se jednoznačně říci, že za slabým výkonem naší ekonomiky stojí i pochybná kvalita našich vůdců a manažerů? Na podzim loňského roku na internetových stránkách www.peoplecomm.cz odpovědělo 966 lidí na otázku: "Jaký je váš šéf"? I tato studie pouze potvrdila smutné výsledky podobných výzkumů z nedávné minulosti. Účastníci měli k dispozici třicet vlastností charakterizujících inspirativního lídra, který dokáže v lidech najít to nejlepší a vyvolat v nich opravdovou chuť do práce. Podívejme se, jak dopadly výsledky.

Jaký je český šéf?
Takový průměrný český šéf začátku 21. století rozumí obvykle velmi dobře svému oboru, ze kterého vzešel. Když se ho zeptáte, čemu vděčí za svůj úspěch, odpoví právě to, že zná svůj obor. A také umí řešit krize! Nic jiného mu často totiž nezbývá.
Díky nedostatkům v plánování, v neschopnosti zahlédnout souvislosti a dohodnout se s ostatními krize svým způsobem i vytváří. Neumí komunikovat! A zde je zakopaný pes. Jestliže truhlář potřebuje ke své práci hoblík, instalatér hasák, potom manažer potřebuje komunikaci. Neustále předpokládá, že je ostatním vše jasné, a potom se diví, že mu ostatní nerozumí. Když se to stane, hledá logicky viníka. Když ho najde, potrestá ho.
Neumí říkat nepříjemné věci, a proto se jim vyhýbá jako čert kříži. Je mu velmi nepříjemné a hlavně nepřirozené někoho pochválit. Zkritizovat umí. To ano. Získat ostatní pro svou vizi je pro něho obtížné. Neví, o jaké informace se dělit a jaké si schovat pro sebe. Bojí se mluvit na veřejnosti a má potíže s prosazením svých myšlenek. Neumí se zeptat tak, aby navedl nebo inspiroval...
Nemůže to být tak špatné, řeknete si. Ale je! Až tři čtvrtiny práceschopných lidí vstává v této zemi každé ráno s tím, že se netěší do práce (když vás něco nebaví, je vysoká pravděpodobnost, že neodvedete moc dobrou práci). Kdo je v práci zodpovědný za to, aby se tam lidi těšili? Každý sám? Recepční? Uklízečka? Nějaká externí poradenská firma? Stát? Ne! Je to šéf!

Důsledky výchovy
Jak to však má udělat, když ho to nikdo neučil! Vždyť náš šéf měl svého šéfa a ten měl také svého šéfa. A na školách se "mezilidské" dovednosti - kam patří třeba i schopnost komunikovat - neučí.
Šéfem se jednoduše nerodíme... až život ho z nás udělá. Co je to ale život? To jsou především lidé, které během něj potkám. Ty hlavní "manažerské" vzory, které nás často zcela nevědomě "poznamenají" a od kterých se nejvíce učíme to, jak se postavit k lidem, jsou: rodiče, učitelé, vůdce party, trenér v oddíle, major na vojně, filmový hrdina, partner, první šéf.
Obvykle už od chvíle, co jsme začali vnímat svět, nám ostatní něco přikazovali. A my jsme vykonávali. Vytahovali na nás "cukr a bič": "Když budeš hodný, můžeš si jít hrát s ostatními. Když dostaneš ve škole jedničku, zvýšíme ti kapesné." Tím se nás snažili motivovat k tomu, abychom udělali to, co oni potřebují.
Slyšeli jsme také: "Když nebudeš poslouchat, zůstaneš za trest doma a nepůjdeš si hrát s kamarády..." Tím se nás snažili motivovat k tomu, co nechtěli, abychom dělali. A tak jsme se naučili motivovat, vést, řídit, prostě získat od ostatních to, co potřebujeme - výsledky. Neboli za co je placený šéf? Přesně za tohle.

Ve škole mě naučili...
Ve škole to pokračovalo. České školství v rakousko-uherské tradici kladlo a stále klade důraz na memorování pouček, vzorečků nebo hlavních měst států. Aktivitu příliš nepodporuje. Věci se dějí přesně podle instrukcí paní učitelky, bez odmlouvání a vlastního názoru.
Paní učitelka se příliš neptá, neprovokuje diskusi, protože musí stihnout "odučit" naplánovanou látku. Také proto, že se bojí názorů a otázek, na které nebude mít odpovědi. Oceňuje hodné a tiché děti, které se dokáží zpaměti naučit do písmenka celé odstavce, paní učitelce neodmlouvají a podřídí se.
Když už chce od dětí něco slyšet, potom vyvolává a zkouší znalosti. O inspiraci, motivaci, kreativitě, smyslu, spolupráci, tahu na branku nemůže být ani řeč. A tak jsme se naučili poslušnosti, řádu, svým způsobem pasivitě a hlavně úctě k autoritám: "Paní učitelce se neodmlouvá, s paní učitelkou se nediskutuje. Jestliže ano, jsi neposlušný a přijde trest!"
Není pak divu, že nám řada kolegů z Evropské unie doporučuje, abychom se lépe prosadili, větší průraznost, více aktivity, anebo to, abychom tak zaslepeně nectili autority.

Co pomáhá a co škodí
Nakonec si shrňme vlastnosti šéfů, jak je hodnotí účastníci zmíněného průzkumu. Pokud jde o ty nejvíce ceněné, na špičku se v pořadí založeném na důrazu dostalo těchto sedm vlastností: zdravé sebevědomí, zaměření na konkrétní výsledky, vytyčování náročných cílů, ochota přijímat riziko, iniciativa, pravdomluvnost a schopnost vlastního rozvoje.
Anketa také upozornila na vlastnosti, které lidi považují eufemisticky řečeno za ne příliš dobré, za takové, které srážejí výsledky týmu. Opět v pořadí podle "škodlivosti". Na prvním místě se umístila vlastnost - bere ostatním energii. A žebříček pokračuje: je netrpělivý; není pro nás vzorem; nerespektuje jiné názory; kde může, tam kritizuje; je těžké ho/ji zastihnout a konečně - šíří napětí a špatnou náladu.
Naštěstí už zdaleka není výjimkou manažer - lídr, který spíše než by tlačil, ostatní inspiruje k vyšším výkonům a lepším výsledkům. Praxe ukazuje, že i tomuto přístupu se dá naučit, a získat tak daleko funkčnější nástroje než ty, kterými nás vybavili naši rodiče a učitelé.
Autor je managing partnerem ve společnosti PeopleComm