Carmen, porno a velký remake

Soutěžní menu letošního filmového festivalu v Berlíně přineslo hned několik příjemně nevšedních kombinací: Bizetovu Carmen odehrávající se v současné Jihoafrické republice, zpívanou výhradně domorodým jazykem xhosa; šokující sexuálně otevřenou tchaiwanskou metaforu rozkladu milostného vztahu a navíc raritu: francouzský remake amerického filmu.
O hlavní cenu, Zlatého medvěda, se ucházelo celkem jednadvacet celovečerních hraných filmů. Největší zastoupení měly již tradičně snímky americké produkce, z evropských filmů v počtu, nikoliv kvalitou, jednoznačně vedly francouzské filmy a koprodukce. Přesto se zpočátku zdálo, že to bude právě Francie či Amerika, kdo má své želízko v ohni.

Francouzské prsty

Z francouzské produkce měl zřejmě největší šanci na získání hlavní festivalové ceny film Jacquese Audiarda Úder, který mé srdce přeskočilo (De battre mon coeur s'arreté), který je sympatickým protipólem trendu nejen posledních let, jakým jsou hollywoodské remaky evropských a asijských filmů. Ve snímku, jenž je novým zpracováním amerického filmu Jamese Tobacka Prsty (Fingers, 1977), ztělesnil animálně přitažlivého, výbušného zločince zcela propadlého vášni ke hře na klavír na místo Harveyho Keitela podobně charismatický Romain Duris, známý z filmů jako Gádžo dilo, Blažené bytosti, nebo nejnověji z filmu Tonyho Gatlifa Exil.

Americké Někdy v dubnu

Z americké produkce byl od počátku ostře sledován snímek Někdy v dubnu (Sometimes In April), vzniklý v koprodukci s Rwandou, jenž na příběhu dvou bratrů představuje nedávnou historii rwandské genocidy.
K všeobecnému překvapení však nakonec sedmičlenná porota, vedená úspěšným režisérem hollywoodských "blockbusterů" Rolandem Emmerichem, udělila hlavní cenu jinému africkému filmu nazvanému Carmen z Khayelitshy (U-Carmen eKhayelitsha) režiséra Marka Dornford-Maye, který děj slavné opery přenesl do slumů Kapského Města, z hlavní hrdinky vytvořil prototyp nezávislé ženy a hrdiny nechal zpívat v domorodé řeči xhosa.
Dva ze soutěžních filmů se navracely k tématu nacismu. Zatímco na poslední chvíli zařazený maďarský velkofilm Fateless odešel po právu bez ocenění, Stříbrný medvěd za nejlepší režii a nejlepší ženský herecký výkon putoval do rukou domácích, Marcovi Rothemundovi a Julii Jentschové za německý snímek Sophie Schollová - poslední dny (Sophie Scholl - die letzen Tage) zachycujícím posledních šest dní života studentky popravené v roce 1943, která se díky své odvaze stala v Německu téměř mýtickým symbolem odporu proti nacismu.
Nejlepším mužským hercem byl vyhlášen devatenáctiletý Lou Taylor Pucci za debut ve filmu Thumbsucker, velkou cenu poroty si odnesl čínský snímek Páv (Kchung čchüe), který natočil režisér Ku Čchang-wej.

Pod zatoulanými mraky

Zřejmě nejprogresivnějším a nejdiskutovanějším soutěžním filmem, kterému se však nedostalo oficiálního ocenění, se stal snímek tchajwanského režiséra Tsai Ming-lianga Zatoulané mraky (The Wayward Cloud), který s humornou nadsázkou (vynikající především ve vložených muzikálových scénách) a s dech beroucí sexuální otevřeností (od úvodní scény s melounem až po nezapomenutelné finální "vyvrcholení") upozorňuje na ztrátu nevinnosti milostných vztahů mladých lidí.
Hlavní hrdinové tohoto filmu se již setkali v režisérově filmu Kolik je tam hodin? vyprávějícím o křehkém vztahu prodavače hodinek k dívce cestující do Paříže. Křehkost a nevinnost lásky však tentokrát Tsai Ming-liang nahradil naturalistickými porno obrazy, v nichž je láska vyjádřena zcela jiným způsobem.
Za zmínku stojí rovněž jiný asijský film, zařazený do projekcí filmového trhu pod názvem Tři...extrémy (Three...Extremes). Tvoří jej tři hororové povídky natočené třemi režiséry různých národností. Vedle hongkongského filmu Knedlíčky (jehož celovečerní verze byla uvedena také v rámci festivalové sekce Panorama) a japonského snímku Krabice, odehrávajícího se v atmosféře hodné legendárního Kwaidanu, vyniká povídka Korejce Park Chan-wooka (mimochodem tvůrce objevného Oldboye, oceněného Velkou cenou poroty na loňském festivalu v Cannes, jenž přijde v květnu i do českých kin). Povídka Park Chan-wooka s dvojsmyslným názvem Cut (Střih nebo také Řez) je podobně jako Oldboy plná nečekaných zvratů a propracované výtvarné stylizace.

Mnoho filmů, žádný z Čech

Letošnímu festivalu dominovala žánrová různorodost a překvapivá tematická otevřenost, která se promítla i do volby vítězného filmu. V souvislosti s rozsáhlou, ale ne vždy nutně kvalitní produkcí, kterou festival prezentoval, jen přijde trochu líto, že se českým filmům ani letos nepodařilo probojovat na Berlinale v žádné z kategorií. Nezbývá než doufat, že se nám v příštím roce zableskne na lepší časy.
/Od naší spolupracovnice/