Josef Zieleniec: Pakt stability má smysl bránit

Pakt stability má smysl bránit

Neuplynul ještě rok od našeho vstupu do EU a už jsme vrženi do prostředí, kde se musíme podílet na rozhodování se zásadními důsledky nejen pro naše postavení, ale také pro budoucnost unie jako celku. Kromě debaty o ratifikaci evropské ústavy tento zásadní charakter má současný spor o budoucnost Paktu stability a růstu. O víkendu se sejdou ministři financí EU, aby rozhodli o jeho úpravách. Pokud se nedohodnou, což je pravděpodobné, budou problém řešit premiéři členských zemí v úterý 22. března.
Stabilní měna, která je základem dobrého fungování ekonomiky, může z dlouhodobého hlediska existovat jen v prostředí vyrovnaných státních financí. Vychýlí-li se v průběhu ekonomického cyklu rozpočtový systém z rovnováhy, přestanou fungovat přirozené vyrovnávací mechanismy a problém se dostane do chronického stadia, kdy se znovu a znovu reprodukuje pokaždé v horší podobě a vede k nestabilnímu a nevypočitatelnému ekonomickému prostředí.
Evropa má také obrovský implicitní dluh, jímž je stárnoucí populace. Státní finance se musí na dobu, kdy se tento dluh přemění ve skutečnou zátěž rozpočtu, připravit s předstihem nejméně jedné generace. V situaci, kdy existuje společná měna a jednotný trh, ale rozpočty si sestavují členské státy samy, bylo nezbytné si vzájemně uložit disciplínu a společně hlídat její dodržování.
Když byl Pakt stability a růstu před šesti lety uveden v život, jeho smyslem právě bylo zabránit politikům jednotlivých zemí v nezodpovědném fiskálním jednání. V podmínkách měnové unie a jednotného trhu by ničili společné ekonomické prostředí a negativní důsledky by dopadaly na všechny.
Proto došlo k dohodě o omezení schodku veřejných financí na tři procenta HDP a státního dluhu na 60 procent HDP. Proto se Evropská unie dohodla na citelných sankcích pro ty, kteří tato kriteria nebudou dodržovat.
Situace před nadcházejícím jednáním o osudu paktu stability je napjatá a není se čemu divit. Německo - země, která prosadila zmíněná kritéria a přísné sankce za jejich nedodržení - otočilo o 180 stupňů. Vlády Německa a Francie, neschopné zvládnout bující a nevýkonný sociální stát, se snaží vyhnout nutným domácím reformám bez ohledu na to, že důsledky poneseme všichni.
Je to pokračování seriálu, který začal omezením volného vstupu občanům nových členských zemí na pracovní trh, pokračoval tlakem na zvýšení firemních daní tak, aby si země nekonkurovaly kvalitou daňového prostředí a oni nemuseli polknout hořkou medicínu reforem. Ze stejného zdroje pochází tlak proti návrhu Evropské komise liberalizovat trh služeb, který reprezentuje 70 procent obratu evropského trhu. Bez volného pohybu v tomto segmentu se projekt jednotného trhu dostává do nesrozumitelné a diskriminační polohy.
Německo a Francie, ale i některé další země nyní mluví o "ekonomicky rozumné" aplikaci paktu či o tzv. větší flexibilitě. Neskrývá se za tím nic jiného než požadavek tolerance pod nejrůznějšími záminkami, jako je například odečítání některých položek (výdaje na vědu, rozvojovou pomoc, obranu či sjednocení Německa) od rozhodné částky, z níž se vypočítává dodržení podmínek paktu. Pokud by tato logika byla přijata, každá země by mohla přijít se svými specifickými "odůvodnitelnými výdaji" a celý systém by se rozpadl jako domeček z karet. Například náklady na sjednocení Německa jsou analogií našich či polských nákladů na transformaci ekonomiky. Kdyby se tento nesmysl přijal, naše churavějící veřejné finance by se staly vzorem pro Evropu...
Není divu, že tlak na rozmělnění paktu je ekonomy, a také mnohými členskými zeměmi, vnímán jako další důkaz toho, že dřívější motor evropské integrace, kterou byl německo-francouzský tandem, se postupně přeměňuje v brzdu.
Autor, poslanec Evropského parlamentu,
je politickým lídrem SNK