Michal M. Klíma: Zastavme ratifikaci i rozšiřování

Zastavme ratifikaci i rozšiřování

Že většina hlasujících ve Francii a Nizozemsku odmítla schválit v referendech evropskou ústavu, to se dalo ještě pochopit. Ale proč mnozí občané, jak jsme mohli sledovat v médiích, přijali pád euroústavy s jásotem? To je skutečné téma: Jaká je příčina dnešní nálady v EU a co s ní počít?

Odkud je ten strach

Společným jmenovatelem onoho dvojnásobného NE jsou pocity, které lze popsat slovy strach, úzkost či nejistota. Většina účastníků referenda vyhodnotila evropskou ústavu a vidinu dalšího rozšiřování unie jako bezprostřední hrozbu.
Politolog a sociolog Pascal Perrineau trefně upozornil, že ti, kteří usilovali o zamítnutí ústavy, si vybrali témata blízká lidem, jakési "mikro" důvody. Například obavy z nezaměstnanosti, přistěhovalectví, islamizaci či ztrátu suverenity. Naopak příznivci euroústavy vsadili na "makro" důvody čili na témata vzdálená každodenním starostem občanů. Důraz kladli na globální závazky Evropy vůči světu, na povinnost členských zemí vůči unii, na důležitost pokračování integrace, na zefektivnění práce unijních institucí...
Z "mikro" a "makro" pohledů je zřejmé, že se konstrukce EU začala vzdalovat a odcizovat občanům členských zemí. Jakoby se z evropanství vytratil smysluplný a kladný obsah. Stala se z něho fráze, která sice slibuje mnohé do daleké budoucnosti, ale v horizontu lidského života představuje i nemalé hrozby.
Velká skupina států EU zároveň prožívá sílící nejistotu. Ta vyplývá ze dvou souběžných jevů. Za prvé z krize přebujelého a neefektivního sociálního státu. Za druhé z krize národní identity, která má co do činění s nadměrným přistěhovalectvím a tlakem radikálního islámu. Krize identity zasáhla nejvíce západní Evropu - zejména obě hlasující země, Francii a Nizozemsko.

Nevzdorovat, ale jít vstříc

Není náhodou, že z Nizozemska emigruje ze zmíněných důvodů několik desítek tisíc občanů ročně. A není náhodou, že nizozemský politolog René Cuperus přirovnal dnešní EU k řítícímu se vlaku, ke kterému se stále přidávají další a další vagóny a nikdo vlastně netuší, kam se jede. Jízdné stále zdražuje, průvodčí předhazuje nový a nepřehledný jízdní řád, aniž cokoliv vysvětlí. Znejistělým cestujícím nezbývá než zatáhnout za záchrannou brzdu a říci euroústavě NE.
Problém spočívá v tom, že krizi sociálního státu nelze řešit na evropské úrovni. Jinak se unie stane otloukánkem a sociálním nepřítelem číslo 1. Onen bolestivý manévr zajišťující redukci atrofovaného sociálního státu musí provést domácí elity. Jedině ty mají dostatečně silný mandát vzešlý z domácích parlamentních voleb. Další odkládání reforem sociálního státu povede jen k dalšímu zaostávání a ztrátě konkurenceschopnosti vůči USA, Austrálii, Číně, Indii...
Otázkou zůstává, zda lze na evropské úrovni řešit také krizi identity související s přistěhovalectvím a radikálním islamismem.
Nejistota vyvolává "reakci ježka". Významná část společnosti v členských zemích má tendenci se uzavírat v prostoru národních hranic a nastražit obranné ostny vůči všemu evropskému a globálnímu. Dokládají to výsledky nejen dvou záporných referend, ale i voleb do Evropského parlamentu v minulém roce. Otevřeně protievropské strany tehdy získaly 10 až 20 % hlasů.
Jak říká komentátor William Pfaff, nacionalismus je mohutná síla a nelze jej překonat šlechetným internacionalismem. Nemá se mu vzdorovat, ale vyjít vstříc.

Čas pro velkou revizi

Výše uvedené důvody vedou ke dvěma závěrům. Za prvé z krátkodobého hlediska je vhodné zastavit další proces ratifikace euroústavy. Čím dříve, tím lépe pro EU. Každé další záporné hlasování by mohlo vést k posílení nejistoty a možná i chaosu uvnitř unie. Stačí vážné varování z Francie a Nizozemska.
Za druhé je třeba provést důkladnou inventuru toho, co bylo během více než 50 let učiněno v procesu evropského sjednocování. Zvláště pak je třeba analyzovat vývoj v posledních patnácti letech, kdy jedna reforma čili smlouva střídala druhou. Dnes si nevystačíme s útěchou, že na cestě ke sjednocení již došlo k vícero karambolům a vždy se nakonec našlo nějaké řešení. Dnešní situace je naprosto jiná. Je otázkou, zda kvantita 25 států není v zásadním rozporu s kvalitou ambiciózních cílů ekonomického a politického sjednocení. Je otázkou, zda v této historické fázi EU skutečně potřebuje ústavu v podobě jediného psaného dokumentu.
Při hledání odpovědí by bylo poučné vrátit se k názorům předních kritiků překotného sjednocování - k Charlesi de Gaullovi a Margaret Thatcherové. Je čas odložit růžové brýle evropské ideologie a vrátit se do reality. Kromě zastavení ratifikace ústavy by se mělo zastavit další rozšiřování o Rumunsko, Bulharsko a Turecko, zabrzdit přeměna unie v globálního hráče a nebát se koncepce vícerychlostního vývoje EU. Je více než jasné, že 25 států nemůže postupovat stejnou rychlostí.
Pokus s ústavní smlouvou trochu připomíná úsilí rodičů, kteří se v obtížné situaci rozhodnou ještě pro jedno dítě. Nakonec se ale ukáže, že narození dítěte nevede k upevnění křehkých vztahů, ale k obnažení konfliktů... Problémy s ústavou dávají EU šanci poctivě zmapovat slabá místa sjednocování a navrhnout cesty k nápravě.
Autor přednáší politologii na VŠE