Co jste to prožíval v posledních patnácti letech, že vaše nové písně jsou naplněny hněvem, vztekem, melancholií snad ještě víc než songy z doby normalizace?
Ale já jsem napsal v devadesátých letech i méně vzteklé písně, ba i souhlassongy. Výběr na desku Inventura jsem dělal se spoluhráči. Nechci to na ně házet, také jsem do toho mluvil. Prostě jsme vybrali písně, co tam jsou. A co jsem prožil? Habaděj. Ale bohužel jsem nezažil "euforii" prvních měsíců po listopadu, což mě mrzí. Zažil jsem holt už tu koncentrovanou deziluzi, vystřízlivění, kocovinu...

Kdy jste ji pocítil naplno?
Ono to postupně narůstalo od roku 1992, kdy jsem začal do Čech víc jezdit a pohyboval se v takovém tom ghettu zamrzlých hippies, undergroundu. Mezi nás chodili bývalí disidenti, kteří tehdy seděli na Hradě, na ministerstvech a naříkali, že všechno to jde někam do kopru, do hajzlu. To ještě nevěděli, jak hluboký ten hajzl je...

Jeden z písničkářů mně řekl, že ho zaskočilo zjištění, že to nejhnusnější nebylo tak úplně v režimu, ale v lidech. Měl jste podobný pocit?
Jistě, už dávno. Ale slovo "zaskočilo" nebude to pravé... Já mám největší vztek na sebe, že jsem si připustil naději v lepší příští. Už to snad neudělám, já vůl!

Zbývá vám ještě 90 % článku
Číst dál za 40 Kč na první dva měsíce
Nebo zkuste předplatné bez reklam a s mobilní aplikací za 80 Kč.
Máte již předplatné? Přihlaste se