Jazyk je virus, slovo je zbraň

Jazyk je virus, slovo je zbraň

"Žijeme v potácející se Babylónské věži. V rozklepané realitě slov. Přirozený svět byl zničen, a tak zbyl tenhle zaneřáděný svět jazyka." To nejsou slova Václava Bělohradského, ale úryvek z románu Chucka Palahniuka Ukolébavka.
Autor upozorňuje na skutečnost, že žijeme zaplavováni lavinou slov a obrazů. Mnohé z nich se nám usadí v hlavě a klíčí zde. Nakonec někdy ani nedokážeme rozlišit naše vlastní myšlenky od těch naroubovaných zvenku. Nebo ještě horší varianta: žádné naše vlastní myšlenky neexistují.
Mohlo by slovo působit jako nákaza, jako informační rakovina? Mohlo by slovo ovlivnit fyzickou hmotu? Tento typ úvah není nový v kultuře s hebrejsko-starozákonními základy, podle nichž se slovo může stát tělem, myšlenka životem.
V literatuře se s tímto motivem kromě hermetických spisů setkáváme i v populárnější četbě. Použil jej například již Gustav Meyrink v povídce Fialová smrt obsažené ve výboru Černá koule. Návštěvníci tajného místa v Tibetu jsou tamním duchovním proměněni ve fialovou homoli pouhým vyslovením magického slova. Povídka má apokalyptický rozměr. Jednou vyřčené slovo se šíří dál a dál, až z celého lidstva přežijí jen hluchoněmí.
Znovu se téma vynořuje kupříkladu v detektivně-mystickém románu Argentince Pabla de Santise nazvaném Smrtící překlad. Záhadná úmrtí na lingvistickém kongresu jsou přičítána odhalení zapomenutého prajazyka, kde není rozdílu mezi symbolem a významem a jehož nesprávné použití může mít pro přítomné zhoubné účinky.
Nahlédneme-li za senzačně znějící fabulace beletristů, spatříme vážné a ne bezdůvodné obavy, zda nepodceňujeme míru informačního znečištění našeho prostředí. (AI)