Štěpán Rak: Komenský má takovou sílu, že jsou jím lidé otřeseni

Komenský má takovou sílu, že jsou jím lidé otřeseni

/Od našeho spolupracovníka/
Na klasickou koncertní kytaru se hraje pravou rukou bez užití malíčku. Štěpán Rak má však vlastní virtuosní techniku hry všemi pěti prsty. Vybočuje i jinak. Interpretuje převážně hudbu, kterou sám napsal, ale rád si zahraje i s trampy. Zabývá se duchovními souvislostmi, své zážitky transformuje do not, dá na pozitivní energii a s improvizační lehkostí chrlí novou a novou hudbu.
Před 23 lety se stal prvním pedagogem kytarového oboru na pražské AMU, v roce 2000 prvním profesorem. Na Pražském jaru dosud nevystoupil, i když už se letos dožil šedesáti. Narozeniny oslavil 8. srpna na festivalu v Římě, předtím prvním kytarovým koncertem na hradě Karlštejně a o několik dní dříve v bývalých říčních lázních v Praze-Radotíně, kde žije. Jeho renomé sahá daleko za hranice.

HN: Nejste takovým světoběžníkem?
Naprosto. Cestoval jsem vždycky rád. Projel jsem s kytarou sedmdesát zemí, jen těch univerzit se nedá po světě dopočítat, kde všude jsem hrál a vyučoval...

HN: Proslulý je pořad o Komenském, v němž vystupujete s Alfredem Strejčkem. Kolik zemí jste navštívili společně?
Na třicet. A budeme se vracet - na Nový Zéland, do Ameriky, do Latinské Ameriky... Hráli jsme královnám, prezidentům, parlamentům, UNESCO, OSN a v Praze na summitu NATO, Maorům na Novém Zélandě, indiánům a černochům v USA. Hráli jsme řádovým sestrám v klášteře v Bavorsku, kde matka představená přiznala, že byla u toho, když jí při násilném vystěhování z Československa ubili rodiče, a že až po našem Komenském se usmířila. S Komenským jsou spojeny tak úžasné věci z celého světa! Davy lidí u Mississippi - nepřišli pro naše podpisy; ptali se na jeho myšlenky a opisovali si je. Komenský má takovou sílu, že jsou lidé v nejlepším slova smyslu otřeseni.

HN: Není úmorné uvádět jeden pořad tolik let?
Komenský zapřísahal ze smrtelného lože syna Daniela a přítele Kristiana Nigrina, aby Obecná porada o nápravě věcí lidských byla rozšířena všem národům v jejich jazycích - a nestalo se. Alfredu Strejčkovi se podařilo vypátrat, že původ jeho ženy Jarmily Nigrinové, která byla vynikající sportovkyní, sahá až do doby Komenského. A tak máme pocit, že bychom měli splnit to, co se tehdy nesplnilo. Zní to pateticky, ale my do toho přesně takhle jdeme.

HN: Založil jste v tuzemsku výuku kytary na vysoké škole. Byla tehdy situace skutečně tak obtížná?
Kytara už běžně patřila mezi nástroje rovnoprávné s ostatními. U nás tomu tak nebylo. Štěpán Urban, můj velký učitel, byl prvním, kdo u nás kytaru učil jako samostatný obor na konzervatoři. Měl přání, aby se vyučovala i na vysoké škole, ale za jeho života se nedůvěra ke kytaře opravdu nedala překlenout.

HN: Důvody byly umělecké, nebo politické?
Od všeho něco. On ostatně můj kádrový profil také nebyl nejlepší - tím, že jsem spoluzakládal Šafrán s Jaroslavem Hutkou, kterému jsem napsal některé písničky. I s odjezdem do Finska to nebylo snadné. Vladimír Mikulka tam hrál moje skladby a rozhodli se mě tam za každou cenu mít. Pragokoncert ale dělal obrovské potíže... Pomohlo snad jen to, že se do Finska nedalo emigrovat - byla tenkrát taková mezistátní domluva.

HN: Jak dlouho jste ve Finsku učil?
Pět let. Měli jsme tam sice "přítele", který donášel, ale jinak to byl jeden z nejhezčích časů v mém životě. Narodili se tam také oba synové. Měl bych se tam zase letos vrátit ke koncertům.

HN: Koncertem na Karlštejně jste připomněl, že vaše skladby musí mít téma, program...
Nejvíce mě oslovují různé historické události, osobnosti nebo pobyty.

HN: Píšete rovněž polyfonní hudbu v barokním duchu...
Mám však také ultramoderní symfonii nazvanou Hirošima, velmi moderní je i moje Klavírní sonáta a smyčcový kvartet, silně motivované osmašedesátým rokem... Napsal jsem teď nový cyklus, který se jmenuje Chvála čaje. Další cyklus, Vůně, jsem premiéroval na festivalu v Českém Krumlově.

HN: Takže jste spíše renesanční osobnost.
Říkají to o mně.

Autor je hudební publicista, zpravodaj ČTK