Harry Potter může učit pravidla dědičnosti

Harry Potter může učit pravidla dědičnosti

Díla britské spisovatelky Joanne Rowlingové zná skutečně téměř každé dítě i středoškolák (nemluvě o řadě dospělých), ať už z knižní podoby nebo ze zfilmované verze. Kromě pohádkového příběhu o věčném a složitém zápase dobra a zla se však v nich dají objevit i základní poznatky genetiky, říkají australští vědci Jeffrey Craig, Renee Dowová a Marry Aitkenová. A ty by mohly být pro žáky stravitelné, dodávají.
V knížkách vystupují čarodějové a čarodějky, a také běžní lidé, hezky zvaní mudlové. Kouzelníci se rozmnožují úplně stejně jako jiní lidé a jejich čarodějné schopnosti se dědí, a to zřejmě podle genetických pravidel objevených už moravským rodákem Johannem Gregorem Mendelem.
Jak se zdá, alela (forma) genu, která způsobuje kouzelné schopnosti, je recesivní (podřízená), kdežto mudlovská alela je dominantní. A z toho pak vyplývá, kdo se stane kouzelníkem - každý člověk přece dědí jednu alelu od otce a druhou od matky.

Čaroděj má dvě Č

Kouzelník musí od každého z obou rodičů zdědit čarodějnou alelu (Č). Čistokrevní čarodějové (pro znalce příběhu: jsou to například Harryho kamarád Ron Weasley a jeho úhlavní nepřítel Draco Malfoy) mají dvě alely Č, a jejich rodiče a prarodiče po řadu generací byli také ČČ.
Harryho přítelkyně Hermiona je rovněž čarodějka ČČ, ale má normální rodiče - mudly. Je však zřejmé, že každý její rodič měl někdy v minulosti čarodějné předky, takže v jeho genomu se vedle jedné mudlovské alely skrývá i alela čarodějná - rodiče tedy jsou ČM.
Spolužák Seamus je "polokrevný" čaroděj. Má sice samozřejmě alely ČČ, ale je synem čarodějky ČČ a mudly ČM. Od otce naštěstí zdědil alelu Č. Kdyby otcova spermie vnesla do matčina vajíčka alelu M, Seamus by byl mudla ČM. Jeho dítě by opět mohlo být čarodějem, pokud by je měl s čarodějkou ČČ nebo "polokrevnou" mudlou ČM. Dítě by však muselo od obou rodičů získat recesivní alely Č. Kdyby zdědilo jen jedinou dominantní alelu M, bylo by zase mudlou.
Harry není považován za čistokrevného čaroděje. Má sice oba rodiče ČČ, ale jeho matka se narodila z mudlů. Tady se učitel může kontrolně zeptat, jaké alely měli Harryho prarodiče z matčiny strany.
Ano, správně - oba byli evidentně ČM.
Mendel přesně tyto zákony dědičnosti objevil při pokusech s pěstováním hrachu v druhé polovině 19. století. Tehdy ani netušil, že dědičné vlastnosti, které nazval "vlohy", přenášejí a ovlivňují geny v jádru buněk.
Jak předpokládají zmínění australští vědci, vysvětlení založené na kouzelnických postavách z knížek je pro žáky přitažlivější než poslouchat výklad o hrachu.

Mutace, nebo nevěra?

Tím užitečnost Harryho Pottera při objasnění složitostí dědičnosti zdaleka nekončí. Po pochopení základů je možné přejít do "vyššího kursu".
V příběhu Harryho Pottera se vyskytuje i jistý Neville Longbotton, který sice pochází z čistokrevné čarodějnické rodiny, ale jeho vlastní kouzelnické schopnosti jsou dosti bídné. Jak je to možné?
No to je přece jasný příklad známého jevu, který vědci nazývají "nekompletní penetrance" nebo "omezený projev alely". Jedinec sice zdědí určité alely, ale jejich vliv se příliš neprojevuje.
Další pozoruhodnou kategorií postav v knížce jsou motáci, čili jedinci narození v čarodějnické rodině, kteří jsou však sami bez kouzelnických schopností (motákem je například školník Filch). Jejich existence se dá vysvětlit mutacemi čili náhodnými změnami genů. Druhým vysvětlením, s nímž se vědci rovněž setkávají i v reálném životě, je nejisté otcovství. Pokud za čarodějného tatínka zaskočil nějaký mudla, je vše hned jasné...
Jestli se budou učitelé biologie při výuce inspirovat Harrym Potterem, záleží jen na nich. Možná by však takto žákům dokázali, že i když jsou MM, neprojevují se jako úplní školometští mudlové. Byli by tak příkladem mutace, nekompletní penetrance, nebo prostě nápaditého pedagoga?