Cesta do práce jako pracovní cesta

Může být za pracovní cestu považována i cesta do zaměstnání?
Stávající právní úprava stanoví, že pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu, je-li tato podmínka dohodnuta v pracovní smlouvě. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. O vyslání zaměstnance na pracovní cestu rozhoduje vždy jeho vedoucí zaměstnanec.
Ustanovení zákoníku práce, které stanoví, že zaměstnance na pracovní cestu vysílá vedoucí zaměstnanec (nadřízený), je kogentním ustanovením a nemůže být tedy modifikováno například vnitřním předpisem zaměstnavatele. Pokyny vedoucího zaměstnance musí zaměstnanec respektovat po celou dobu trvání pracovní cesty.
Vysílá-li zaměstnavatel zaměstnance na pracovní cestu k plnění svých úkolů do jiné organizační jednotky či k jinému zaměstnavateli, může pověřit jiného vedoucího zaměstnance (jiného zaměstnavatele), aby zaměstnanci dával pokyny k práci, popřípadě jeho práci organizoval, řídil a kontroloval. V pověření je třeba vymezit jeho rozsah. S tímto pověřením jiného vedoucího zaměstnance musí být zaměstnanec seznámen. Vedoucí zaměstnanci jiného zaměstnavatele však nemohou vůči zaměstnanci činit jménem vysílajícího zaměstnavatele právní úkony.
Zákon nestanoví žádné omezení doby trvání pracovní cesty, ale z definice pracovní cesty vyplývá, že jde o časově omezené vyslání. V případě nepřiměřeně dlouhých pracovních cest, které mohou být například zastřeným přeložením, je třeba zkoumat, zda nedošlo ze strany zaměstnavatele ke zneužití práva vyslat zaměstnance na pracovní cestu.

Autor je advokát