Jana Hybášková: Proti Teheránu jsme bohužel my Evropané bezzubí

Podle všeho vyrábí bombu

V oblasti lidských práv rezoluce věcně naplnila požadavky evropských bojovníků za lidská práva. Požaduje například okamžité propuštění disidenta Gandžího. Nedotkla se však základu - role šíitské církevní organizace v Íránu, která neuznává jakoukoli univerzální kategorii lidských práv, což se projevuje ve vztahu k polovině obyvatel Íránu - k ženám. Nedotkla se ani bezpečnostního aparátu.

S tímto režimem, který popravuje sociology za publikace výzkumů veřejného mínění, popravuje těhotné ženy a zadržuje tisíce politických vězňů, však navzdory tomu všemu musíme jednat. Proč?

Na podzim roku 1990 se na ministerstvu zahraničí v Praze objevila jedna z prvních íránských delegací. Kromě pochvaly za výsledky českého geodetického průzkumu se intenzívně zajímala o výrobky plzeňské Škodovky, ze kterých by bylo možné sestavit jadernou elektrárnu Búšehr. Za několik měsíců poté se o privatizaci Škody pokusila obří německá společnost, která s myšlenkou dostavět Búšehr také koketovala. (Nakonec Búšehr skončil jako ruská zakázka.) Již tehdy bylo jasné, že Írán usiluje o něco víc než o diverzifikaci energetických zdrojů.

Podle všeho, co víme o Íránu, o jeho vojensko-mystickém uspořádání, které si nárokuje tisícileté kulturní a rasové právo stát se říší středu na širším Blízkém východě, země se opravdu snaží získat jadernou zbraň. Spojené státy na to upozorňují od poloviny 90. let. K čemu jinak Írán provozuje 20 až 30 malých centrifug? Svědčí o tom počet vynikajících světových publikací v oblasti jaderné energie, dovoz částí jaderných technologií z Indie a Pákistánu či pokusy o konverzi uranu. Nic z toho není využitelné v ruské jaderné technologii budoucí elektrárny Búšehr.

Írán zatím není schopen dokončit jaderný cyklus. Není schopen konvertovat uran v množství potřebném k výrobě jaderné zbraně.

Sankce nebudou žádné

Přesto nelze proti Íránu vojensky zasáhnout. Přese všechnu nehoráznou, odsouzeníhodnou podporu řady šíitských povstalců v Iráku, včetně milic Muktady Sadra, ani Spojené státy nemohou zásadně zhoršit s Íránem své vztahy. Podporují proto více než dvouleté vyjednávačské úsilí Británie, Německa, Francie.
Toto úsilí ale dostalo na frak íránskými prezidentskými volbami: počátkem srpna se Irán stáhl z jednání a znovu obnovil proces jaderného obohacování. Bývalý vyjednávač Musawijan potvrdil, že Írán dva roky nespal - významně pokročil v procesu obohacování.

A co my v EU na to? Ať je výklad zastaralé smlouvy o nešíření jaderných zbraní jakýkoliv, Írán nesmí obohacovat, nesmí provádět jadernou konverzi. Někteří evropští kolegové ale sledují jiný cíl: vrátit Írán k jednacímu stolu, potvrdit vyjednávačské schopnosti Evropy, ukázat, že to umíme lépe než USA. Zelení chtějí propustit několik disidentů, někteří politikové z trojice vyjednávajících zemí nechat dveře otevřené svým exportním firmám.

Usnesení parlamentu je obrazem této filozofie. Žádáme Írán, aby se vrátil k jednacímu stolu a okamžitě zmrazil obohacování. Nežádá ale projednávání v Radě bezpečnosti OSN, nežádá sankce, vyloučení Íránu z mezinárodních sportovních, kulturních akcí. Naopak, vyloučili jsme vojenská řešení a přiznali explicitně právo Íránu na mírové využití jaderné energie. Odtud moje evropská hořkost.

Autorka je poslankyní Evropského parlamentu za Evropské demokraty