Singer: Regulovat poplatky? Nesmysl
Miroslav Singer, viceguvernér České národní banky, byl od počátku silným odpůrcem Sobotkových snah o regulaci bank.
A varuje před ní i teď.
HN: Co říkáte tomu, že ministr financí Bohuslav Sobotka je odhodlán prosadit většinu svých návrhů na změny v bankách za každou cenu?
Za prvé jsem potěšen, že dvě největší hlouposti - zprostředkování plateb pro stát zdarma a přenositelnost čísla účtu ze Sobotkova seznamu vypadly.
A za druhé, přístup ministerstva prostě nesvědčí o dobré orientaci v oblasti, ani o velkých zkušenostech se samoregulací.
Jsem mnoho let členem etického výboru Unie investičních společností, která je považována za nejlepší příklad samoregulačního orgánu na českém finančním trhu.
Díky tomu vím, že k dohodě o jakémkoli standardu mezi soukromými a konkurujícími si subjekty je prostě třeba poněkud více času, než si představují zástupci Ministerstva financí.
A pokud jde o případné legislativní změny - výroky některých představitelů ministerstva, kteří s vážnou tváří přirovnávali například přenositelnost bankovních účtů k přenositelnosti čísel mobilních telefonů, mě nenaplňují optimismem o míře odbornosti, s jakou k legislativním návrhům přistoupí.
HN: Národní banka od počátku vystupovala proti iniciativě ministerstva s tím, že prostředí v českých bankách považuje za dostatečně konkurenční a nesouhlasí s jakýmikoli zásahy. Je vaše stanovisko stále stejné?
Pokud jde o konkurenci, skutečně jsme konstatovali, že bankovní prostředí je v Česku už dostatečně konkurenční. Klienti mají dostatečnou možnost volby produktů a jejich cen.
Jiná věc je ale snaha o transparentnost služeb a informování o změnách cen cestou samoregulace: tyto cíle ministerstva jsem přivítal. Kladu si ale otázku, zda k regulaci poplatků potřebujeme nové zákony.
Už nyní máme zákonů až moc.
HN: Nepovažujete alespoň některé ze Sobotkových návrhů za rozumné?
Určitě vítáme zveřejňování změn poplatků dopředu.
U ostatních návrhů jde o to, zda půjde o regulaci více či méně zdařilou, zda je to vůbec nutné.
My si například nemyslíme, že bankovní služby představují stejně snadno definovatelný produkt, jako je například plnotučné mléko.
Mnoho věcí jde zařídit i jednodušeji: nic přece Ministerstvu financí nebrání, aby pro zlepšení informovanosti klientů vypsalo pro spotřebitelské organizace granty.
Z nich by se zjistilo, jaké náklady na bankovní služby potřebují různé kategorie klientů: třeba studenti, mladá rodina bez dětí, dva dospělí se dvěma dětmi, důchodce.
Tyto modelové propočty by bylo možné umístit na internet a poskytnout médiím.
Zájem by určitě byl, náklady by byly v řádech miliónů a spustit by se to dalo bez zbytečného humbuku v řádu dvou tří čtvrtletí.
Lidé by si pak nemuseli sčítat různé položky v zamýšleném jednotném ceníku a přemýšlet přitom, které služby vlastně potřebují. Někdy se mi ale zdá, že Ministerstvo financí nechce nebo neumí jít cestou nejoptimálnějšího mixu rychlosti, odporu a přínosů.
HN: Jaký dopad by měly ministrovy návrhy na tuzemské banky, když by je skutečně prosadil?
Ty jednotné definice naprosto zbytečně omezí konkurenci ve vymýšlení nových produktů.
Přinesou bankám nové náklady na jejich zavedení. A také státu vzniknou nové výdaje, aby taková pravidla prosadil.
Obecně lze říci, že evropská zkušenost s regulací bankovních poplatků není navzdory tomu, co ministerstvo říká, šťastná.
Rakousko a Španělsko, které byly dávány za příklad, mají jedny z nejvyšších poplatků ve vyspělé části Evropské unie.
V Irsku, jež je také často citováno jako vhodný příklad, je bankovnictví z pohledu osobních účtů mnohem monopolizovanějším odvětvím. Dvě největší banky tam spravují přes osmdesát či devadesát procent osobních účtů.
Navíc sám irský úřad pro hospodářskou soutěž uznává, že regulace cen a jejich zvyšování vedly především ke krachům bank a nižším úrokům z vkladů.
HN: Ministr v současné době posílá do připomínkového řízení svůj materiál pro vládu. Jak se k němu postavíte?
Až ho v rámci standardního připomínkového řízení uvidíme, tak se k němu vyjádříme.
Půlroční zkušenost s procesem, kdy nejdříve dochází k medializaci a pak k jednání s partnery, mě přesvědčuje, že takovýto postup vytváření zákonů není šťastnější než ten, který se v běžných demokraciích využívá poněkud déle.
