Jakoby nedotčen dobovými proudy a konvencemi, publikuje Michal Ajvaz již patnáct let romány a povídky, které ze zapadlé pražské uličky dovedou čtenáře až k nejfantastičtějším končinám a dějům. Za svůj poslední román Prázdné ulice získal Ajvaz cenu Jaroslava Seiferta udělovanou Nadací Charty 77. Včera ocenění převzal v kostele sv. Anny. "Prázdné ulice jsou možná moje Paní Bovaryová," poznamenal s poukazem na nejslavnější román Gustava Flauberta.HN: Znamená pro vás tato poslední kniha nějaký mezník?
Vztah k hotovému dílu u mě prochází různými fázemi. Jaká ta kniha je, poznám, až když je vytištěná. Nejprve jsem s každou ze svých knih spíše spokojený, ale postupně se ten vztah začne měnit a asi tak po roce už mi je vyloženě nepříjemná. Vnímám ji jako něco, co ke mně nepatří a co bych napsal jinak. Zasunu ji do knihovny a už se k ní nevracím. Tak u Prázdných ulic to k té nelásce ještě nedospělo. Chtěl jsem napsat něco jiného, než byl předešlý román Zlatý věk. Ta kniha byla až příliš exotická a já zatoužil napsat něco z civilního prostředí. Ještě ve chvíli, když jsem začal psát, jsem neměl ponětí, o čem bude. Měl jsem jen v hlavě první zápletku, v níž vypravěč najde na skládce za městem podivný předmět.
HN: V Prázdných ulicích věnujete značnou pozornost umění, podrobně popisujete aktivity tajného uměleckého spolku. Měl jste sám touhu tvořit obrazy nebo hudbu? Nepopisoval jste prostě to, co jste sám neuměl nebo nestihl vytvořit?
Jako malý jsem hodně maloval a asi do patnácti let jsem chtěl být malířem. Tento sklon se u mě projevuje tak, že moje literatura je hodně vizuální. Dokonce když čtu nějakou filozofickou knihu, tak ty myšlenky většinou vidím jako nějaké abstraktní obrazy.
HN: Máte rád takzvané "pokleslé čtivo", jako jsou dobrodružné a fantastické romány. Nacházíte v nich větší pravdu než v moderní próze?
Jsem hodně ovlivněn "pokleslými" žánry. Připadá mi, že se v těchto žánrech uchovává struktura typická pro archaickou literaturu. Mám rád také takzvaně vysokou literaturu, která se těmito žánry inspiruje, ať je to Ladislav Klíma, nebo Thomas Pynchon. Pokleslá literatura mě inspiruje a mezi jejími autory se cítím dobře.
HN: Píšete také filozofické eseje. Zdá se, že vám jsou jako spisovateli blízcí filozofové, kteří přirovnávají skutečnost ke gramatice či textu...
Tito řekněme poststrukturalisté tvoří jen jednu část z filozofů, kteří mě zajímají. Krom toho mě velmi zaujala fenomenologie. Ta se dívá na realitu jako na nějaké vizuální představení. Jako by chtěla i ten text setřít a vidět za tím jen nějakou texturu.
HN: Beletrii píšete čtivě, ale k četbě vašich filozofických textů je potřeba patřičné zázemí. Nedokážete ani vy jako zkušený spisovatel psát o filozofii tak, aby tomu rozuměl i úplný laik?
Obávám se, že se to normálními slovy říct nedá, jinak z toho vznikne banalita. Filozofie je taková, že rozrýpe všechny běžné pojmy, žádná normální slova jí téměř nezbudou a ona si musí všechno vybudovat jakoby znovu za pomoci nějakých ne zcela normálních slov. Lidé si myslí, že filozofové mluví zbytečně složitě, ale ono to jednodušeji říct nejde.
HN: Pokud je svět text, vnímáme ho tak, že si o skutečnosti vlastně sami sobě vyprávíme příběhy?
Vnímat skutečnost takovou, jaká je, je namáhavé. Jednodušší je vytvořit si systém kategorií, do kterého všechno nacpete. Umění i filozofie tu jsou od toho, aby ten systém rozbily a vnímaly skutečnost jiným pohledem. Cítím, že u mě vztah k filozofii a literatuře vychází ze společného základu, z pocitu nesamozřejmosti skutečnosti. Při psaní se pak snažím vyrovnat se s údivem nad tímto pocitem.
